Miluju Národní sbírku zlozvyků, kterou sestavuje umělkyně Kateřina Šedá. Vzpomínám třeba na zlozvyk jedné rodiny, jejíž všichni členové vždycky nadskočí ze židle, když kolem projíždí autobus. Nebo na ženu, která po celé rodině okusuje drůbeží kosti. Zbožňuju totiž lidi, kteří jsou „divní“.
Divnost se pozná obvykle už v dětství a táhne se s člověkem až do stáří. Nedivní lidé mě nudí – co s nimi, když dělají všechno tak, jak se má?
Spousta lidí ale v dětství a mládí svou divnost skrývá. Odborně se tomu říká maskování a do nějaké míry to děláme všichni. Zejména v prostředí běžné základní školy se totiž jakákoli odchylka nepromíjí, nýbrž trestá. Kdo si dovolí vybočovat, riskuje šikanu. Přesně proto je skvělé, že existují všechny ty kroužky pro děti, které milují hmyz, rády rozebírají rádia nebo vydrží hodiny hrát šachy.
Pro divného člověka je totiž naprosto zásadní, aby našel podobně divné kamarády. Jakmile se mu to podaří, bývá v jejich společnosti ve svém živlu. Čím víc bizarnějších lidí pohromadě, tím větší legrace, tím větší pocit bezpečí, tím lepší život. Ale i když se nám úplně nepodaří, abychom našli tu svou divnosmečku, skvělou náplastí na divnost je prostě stárnout. Starým lidem se totiž promíjí ledacos.
Já se sice za starou ještě nepovažuju, ale výhody vyššího věku už pociťuju zřetelně. Třeba se méně stydím. Už se nebojím vyčnívat a dělat věci, které ostatním připadají nejen divné, ale rovnou šílené: k plavání ve Vltavě (fuj, vždyť je to špinavé a studené!) jsem nově přidala skákání. Když k té Vltavě jdu, po cestě skáču. No schválně, kdy jste naposledy jen tak poskakovaly? Já možná před čtyřiceti lety. V dětství to přitom byl ten nejpřirozenější druh pohybu, výraz radosti. Proč jsem to přestala dělat? Protože „se to nehodí“? Ale kdo to řekl? A od kolika let to platí? Od dvanácti? Od šestnácti? Babo, raď.
A tak teď poskakuju záměrně. Říká se, že když se úmyslně začnete smát, zlepší se vám nálada, i když vám vůbec do smíchu nebylo. Je na tom dokonce založen jeden druh jógy – jóga smíchu. Tělo prý totiž nepozná, jestli se smějete důvodně, nebo ne, a začne produkovat hormony štěstí, i když se chechtáte vynuceně. Se skákáním je to podle mě podobně. Schválně to zkuste a cestou do koupelny si poskočte. Jak se cítíte? Je to divné? Příjemné? Bláznivé?
A víte co? Ono to prý má i jiné benefity než jen zlepšení nálady. Na Instagramu na mě tuhle vyskočil (!) příspěvek jedné dámy, která se živí fitness tréninkem pro starší a pokročilé. Tvrdí, že skoky jsou neobyčejně důležité právě pro nás, ženy v přechodu. Zkrátka odteď až do smrti bychom měly skákat, protože to působí proti řídnutí kostí a posiluje svaly. A posílené svaly pak lépe drží klouby a ty se díky tomu méně přetěžují.
Hopsání ale není jediná divná věc, kterou teď najednou dělám. Třeba nechávám sršně postavit si u nás na balkoně hnízdo. Já, která jsem v dětství měla hysterický záchvat, když kolem mě proletěla včela. Pamatuju si, jak jsme byli s rodiči na návštěvě u přátel v Drážďanech. Teta Hanna nám snídani naservírovala na balkoně obrostlém květinami. Jenže ouha, květiny, med i marmeláda voněly i včelám. A teta, místo aby se oháněla, s nimi mluvila, sedaly jí na ruce a nikdy ji nepíchly. Byla už totiž v tom kouzelném věku, do kterého já se teprve dostávám. Svým způsobem je druhá půlka života krásnější než první. Ne nadarmo se staré ženy stávaly šamankami. Neměly žádné nadpřirozené schopnosti: prostě jen dělaly, co vlastně umíme všechny. Jen se toho bojíme, protože je to divné.
Padesátka nám dává velkou svobodu. Už nepotřebujeme soutěžit s ostatními nebo se zařadit do smečky, protože nejspíš už tu svou máme. Můžeme skákat, plavat v ledové vodě s podobně šílenými ženami, obarvit si vlasy narůžovo nebo si koupit koloběžku. Prostě dělat všechny ty věci, které nás doopravdy činí šťastnými. Pro někoho budeme divné. Ale pro sebe to možná konečně budeme prostě my.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Čím divnější, tím lepší“ v časopise Marianne 10/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Herečka Barbara Lukešová: Konečně si můžu dovolit být šťastná
