Hodný vs. příliš hodný. Co se stane, když překročíte tuto hranici?

My víme – lidé by na sebe měli být hodní. A to po celý rok, nejen o blížících se Vánocích. Ale buďme upřímní, žijeme ve světě, kde když je někdo hodný, okolí toho začne využívat. A nejen to, dožene to i dotyčného samotného, jelikož když bude neustále upřednostňovat druhé před sebou, nikdy nebude spokojený.

Pokud si říkáte, že někdo nemůže být „až tak hodný“, že by ho to mohlo ničit, tak může. Existuje pro to dokonce termín – sociotropie. Což je osobnostní rys charakterizovaný jako tendence upřednostňovat vztahy před osobní nezávislostí. Tito lidé chtějí být za každou cenu přijati druhými, což způsobuje, že jim mnohdy přizpůsobují své chování, aby se vyhnuli konfliktu, i když to má škodlivý dopad na jejich vlastní blaho.

Kdy je člověk „příliš hodný“?

Tomuto tématu se nedávno na svém Instagramu věnovala psychoterapeutka Amber Elizabeth Smith. V jednom příspěvku tak rozebrala osm známek toho, že jste „příliš hodní“.

• Zanecháte toho, co děláte, abyste pomohli jinému člověku, i když to pro vás znamená obětovat něco důležitého.

• Být hodný je součástí vaší identity a bojíte se, že takoví musíte být neustále, jinak vás označí za falešného.

• Cítíte se přehnaně zodpovědní za pocity druhých a uděláte vše pro to, abyste nezpůsobili bolest, i když to znamená nestát si za svým.

• Často snadno odpouštíte a umožňujete lidem, aby ve vašem životě zůstávali s opakovanými škodlivými vzory.

• Když si myslíte, že je na vás někdo naštvaný, začnete lidem dávat komplimenty a více se snažit o jejich odpuštění.

• Jste milí, abyste se vyhnuli konfliktu a tedy i možným zraněním.

• Říkáte lidem „to je v pořádku“ a utěšujete je poté, co vám ublížili. I když to ve skutečnosti v pořádku není.

• Bojíte se, že budete označeni jako sobečtí, toxičtí nebo neempatičtí za reakce, které nejsou milé.

Překročení hranice se může podepsat na vaší psychice

Pokud se vás týká výše uvedené, pak pro vás máme špatnou zprávu. Toto chování může mít totiž více negativních důsledků na vaši psychiku i na vás celkově.

Konkrétně to může vést k internalizaci, tedy k zadržování negativních emocí, které se přirozeně objevují v průběhu každodenního života. Jejím vedlejším produktem jsou často úzkosti a deprese. Vedle nich ale také záchvaty vzteku, jelikož tyto pocity v sobě držíte zkrátka tak dlouho, až jsou neudržitelné, jako papiňák. Pokud to vše trvá dlouho, může to vést až k syndromu vyhoření.

Vedle toho z těchto důvodů můžete být k sobě příliš sebekrtitičtí a pro blaho druhých snižujete své vlastní požadavky. Tedy máte pocit, že vše je vaše chyba a máte tendenci se druhým neustále omlouvat. A k tomu se upozaďujete kvůli tomu, aby byli ostatní spokojení. Například si řeknete, že by Katka nechtěla pracovat celý víkend, a tak napíšete na sobotu sebe, zatímco ji pouze na neděli.

V neposlední řadě, pokud jste příliš hodní, jste neupřímní a tedy ani nejednáte na rovinu. To ovšem může znamenat, že vaše blízké vztahy budou postrádat hloubku, jelikož ostatní nebudou vědět, jak se cítíte. Navíc potom můžete být v druhých zklamaní, jelikož se nebudou chovat tak, jak se vy chováte k nim. A to může vést k tomu, že budete pasivně agresivní. Například kývnete na výlet, na který se vám nechce, a pak jeho organizátora budete upozorňovat na každý nedostatek, který se ten den stane.

Znamená to, že byste neměli být hodní?

Samozřejmě, že ne. Ale vždy byste měli mít sami sebe na prvním místě. Protože pokud nebudete vy šťastní, nemůžete učinit skutečně šťastné ani ty kolem sebe. Je tedy naprosto v pořádku, pokud se k druhým chováte tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Ale spolu s tím můžete říct ne, starat se o sebe i být asertivní a upřímní, aniž byste byli agresivní a zraňující. Pak je „být hodný“ naprosto v pořádku a ve zdravé míře. Člověk by se zkrátka neměl upozaďovat.

Pokud nevíte, jak na to, tady je pár tipů:

1. Zpomalte, abyste si uvědomili, jak se skutečně cítíte. Jednoduše se párkrát nadechněte, srovnejte si své pocity v hlavě a až poté je artikulujte. A skutečně je vyřkněte!

2. Naučte se říkat ne. Každý by měl mít své zdravé hranice a nenechat se tlačit do něčeho, co nechce.

3. Použijte svůj hněv jako informaci. Pokud cítíte hněv, vykřičet se je jedna možnost, ta zdravější. Druhá je ho nechat v sobě. Tou nejlepší ovšem je ho přijmout, zamyslet se nad tím, co vám to říká, co potřebujete, co se vám nelíbí a co byste možná chtěli. A až pak znovu promluvit.

4. Cvičte, jak být upřímnější. Je jasné, že nechcete nikomu ublížit, ale pokud mu neříkáte, jak se cítíte, tak mu vlastně ubližujete. Řekněte svým blízkým, jak se cítíte. Jinak se může jednat o problém s verbální intimitou.

5. Nepřehlížejte příznaky psychického vyčerpání. Neignorujte úzkost, vyhoření nebo pasivní agresivitu, ale použijte je jako varování, že zanedbáváte své vlastní potřeby.

6. Utište své kritické hlasy. Pro vaše kritické hlasy bude opravdu těžké přijmout vše z výše uvedeného. Budete se cítit provinile, že vámi svět bude pohrdat a že se budou dít hrozné věci. V tu chvíli je ale potřeba se poplácat po zádech a říct si, že to zvládnete. Ne ustoupit.