Její dcera onemocněla spalničkami a upadla do kómatu. Proč se bojíme očkování už více než dvě stě let?

Psal se rok 1796, když anglický lékař Edward Jenner 14. května, tedy před 230 lety, udělal něco, co tehdy působilo nepředstavitelně. Osmiletému chlapci aplikoval materiál z puchýře ženy nakažené kravskými neštovicemi. Doufal, že ho ochrání před pravými neštovicemi, nemocí, která v té době zabíjela miliony lidí a těm, kteří přežili, zanechávala jizvy na celý život.

Jennerův experiment se stal začátkem očkování, jak ho známe dnes. Jenže veřejnost tehdy nereagovala jen obdivem. Objevily se karikatury lidí, kterým po vakcinaci vyrůstají kravské části těla, a mnozí byli přesvědčeni, že lékaři chtějí přelstít přírodu. Dnes nad tím můžeme kroutit hlavou. Jenže lidský strach z nových medicínských postupů se za těch více než dvě stě let vlastně příliš nezměnil.

Když nemoc není „jen internetová debata“

Pro mnoho rodičů je očkování hlavně abstraktní téma. Něco, kolem čeho se vedou nekonečné diskuse na sociálních sítích, ve facebookových skupinách nebo mezi maminkami na hřišti. Jenže infekční nemoci nezmizely. Jen jsme si díky dlouhodobému očkování odvykli je vídat. To se ale v posledních letech začalo měnit, a to i v Česku. Například statut země bez spalniček jsme ztratili v roce 2019, od té doby se u českých dětí objevují stále častěji, a to u těch neočkovaných. V roce 2024 u nás bylo nahlášeno 35 případů. A spalničky nejsou jen tak ledajaká nemoc, může vést k těžkým komplikacím.

Než dostala spalničky, nikdy nebyla nemocná

Důkazem je například příběh šestnáctileté Nastasie z Valencie ve Francii, která dostala spalničky a upadla do kómatu. Byla v něm dvanáct dní a čtyři měsíce trvalo, než se dostala z těžkého stavu. Nebyla očkovaná. Její matka Coriine to vysvětlovala tím, že si myslela, že každý si dokáže sám imunitu vytvořit. Navíc, než spalničky dostala, prý nikdy nebyla nemocná. „Proti očkování samotnému nic nemám, prevence je důležitá. Ale očkovací látky obsahují mnoho přídatných látek, které můžou být spouštěčem dalších onemocnění. Taky jsem si myslela, že by bylo dobré, aby v dětství prodělala dětské nemoci. Nenapadlo mě, že jí něco hrozí.“ Podobné příběhy jsou pro mnoho rodičů děsivé právě proto, že v nich nevidí „nezodpovědné lidi“, ale matky, které měly pocit, že dělají to nejlepší pro své dítě.

Děti, které chrání hlavně ostatní

A pak jsou tu děti, které se očkovat nemůžou, nebo jen částečně. Třeba proto, že bojují s rakovinou, mají oslabenou imunitu nebo jejich tělo vyčerpává náročná léčba, během které by očkování nebylo bezpečné. Pro podobné rodiny je pak důležité hlavně to, aby byli chránění lidé kolem nich. Právě tomu se říká kolektivní imunita, když je očkovaná většina společnosti, virus se šíří hůř. „Když dcera chodila na chemoterapie, bála jsem se i obyčejného nachlazení,“ popsala jedna z maminek v rozhovoru pro pacientskou organizaci pomáhající rodinám dětských onkologických pacientů. „To, co jiné dítě za pár dní vyleží doma, pro ni mohlo znamenat pobyt v nemocnici.“

Očkování pro matky jako citlivé téma

Možná hlavně proto, že rodič nerozhoduje sám za sebe, ale za dítě. A emoce jsou v takové chvíli mnohem silnější. Některé mámy se bojí nemocí, jiné vedlejších účinků. Další se domnívají, že očkování je zbytečnost. Všechny ale často spojuje stejná motivace, ochránit dítě za každou cenu. A jak říkají odborníci, dnešní rodiče to nemají úplně jednoduché. Ze všech stran se na ně valí rady, zkušenosti i varování. Od sociálních sítí přes maminkovské skupiny po videa a podcasty o „správném“ rodičovství. Není divu, že spousta matek pochybuje, jestli se rozhodují dobře. „Dřív jsem tak nějak měla dojem, že doktor ví všechno nejlíp,“ říká Martina. „Teď ale otevřete internet a během pěti minut máte pocit, že každý expert tvrdí něco jiného. Kdo by neměl strach,“ říká. A právě strach je zřejmě klíč k tomu, proč je debata o očkování tak vyhrocená. Ve skutečnosti totiž často nejde o střet rozumu a ignorance, ale o střet různých obav.

Proč se bojíme novinek v medicíně

Odpor vůči novým léčebným metodám provází medicínu prakticky odjakživa. Když se začala používat první anestetika, někteří lidé tvrdili, že je nepřirozené necítit bolest, a to i při operaci. Když se začaly transplantovat první orgány, mnozí říkali, zasahujete neeticky do lidského těla. A první očkování? Panika podobná té, kterou vídáme i dnes na sociálních sítích. Lidé mají přirozeně větší strach z toho, co neznají. Tedy z nových, méně známých rizik než z těch, která už dobře znají. Něco, co neumíme úplně pochopit nebo kontrolovat, v nás vyvolává větší úzkost. A moderní vakcíny? Ty jsou pro mnoho lidí právě tím. Technologie, genetika, mRNA nebo umělá inteligence zní pro část veřejnosti téměř futuristicky.

Budoucnost nových vakcín

„Ještě před deseti lety trval vývoj nové vakcíny často mnoho let, protože bylo nutné virus dlouho kultivovat, laboratorně upravovat a testovat tradičními metodami,“ vysvětluje vědkyně Denisa Stránská z farmaceutické společnosti InStar Technologies. „Dnes mRNA platforma přinesla něco, co bychom mohli označit za programovatelnost. Místo toho, aby se vyráběl samotný antigen, dáváme buňce instrukce, aby si ho vyrobila sama.“ Právě rychlost vývoje je podle ní jedním z největších průlomů posledních let. „To, co se ukázalo na vakcínách proti covidu, byl vlastně důkaz konceptu v reálném světě. Od sekvence viru k první dávce v klinickém hodnocení za 66 dní. Před deseti lety nepředstavitelné,“ říká vědkyně.

Když medicína zní jako sci-fi

Vedle mRNA technologií vstupuje do vývoje vakcín stále výrazněji i umělá inteligence. A právě to může být pro část lidí fascinující i děsivé zároveň. „Umělá inteligence dnes dokáže analyzovat obrovské množství biologických dat, předpovídat vhodné cíle pro imunitní systém nebo optimalizovat složení vakcín mnohem rychleji než člověk,“ říká Denisa Stránská. Podle ní se současný výzkum ubírá několika směry najednou. Jedním z nich jsou takzvané multivalentní vakcíny, tedy snaha vytvořit univerzální očkování proti více respiračním virům najednou. „V ideálním případě by nám stačilo jedno očkování před sezonou respiračních onemocnění a byli bychom chráněni,“ popisuje.

Kam se výzkum ubírá

Přestože se medicína od dob Edwarda Jennera změnila k nepoznání, jedna věc zůstává stejná. Když jde o zdraví dítěte, racionalita často ustupuje emocím. Možná je to ale pochopitelné. Strach rodičů totiž nevychází z lhostejnosti, ale z obrovské odpovědnosti. Z touhy udělat to nejlepší. A zatímco se vědci dnes baví o vakcínách proti rakovině, HIV nebo personalizovaných terapiích připravovaných pacientovi téměř na míru, běžný člověk se často stále snaží zorientovat v tom nejzákladnějším: komu věřit. „Představte si, že přijdete k lékaři, odebere vám krev a malý přístroj připraví terapii přímo pro vás, se kterou odejdete domů,“ popisuje Denisa Stránská možnou budoucnost medicíny. To, co dnes zní jako sci-fi, může být brzy realitou. „Je neuvěřitelné, co už dnes díky technologiím dokážeme.“