Právo na interrupci je víc než zákon. Je to otázka těla, svobody a důvěry. Historie i současnost ukazují, že právo na přerušení těhotenství se ve světě proměňuje. Někde je zakotvené v ústavě, jinde je prakticky nedostupné. Co znamená pro ženy dnes, a proč by tohle rozhodnutí mělo zůstat na nich?
Když Island 28. ledna 1935 jako jeden z prvních západních států umožnil interrupci alespoň v určitých případech, šlo o historický průlom. Tehdejší změna ale nebyla konec příběhu, spíš začátek. O devadesát jedna let později totiž vidíme, že samotná legalita ještě nezaručuje skutečný přístup. Interrupce dnes v Evropě často existuje jen na papíře, ale v praxi se ženy setkávají s časovými limity, lékařskými komisemi, výhradami svědomí, byrokracií nebo stigmatem.
Interrupce je dnes ve většině evropských zemí legální, přesto tisíce žen každý rok cestují přes hranice, skrývají se před systémem nebo riskují zdraví. Ne proto, že by zákrok nechtěly podstoupit ve své vlasti, ale proto, že jim to systém neumožňuje. Komplexní zpráva European Abortion Policies Atlas 2025, kterou vydalo Evropské fórum pro sexuální a reprodukční práva, shrnuje situaci v 49 evropských zemích. Ano, 43 z 49 států interrupci zákonně umožňují. Ale pouze 8 zemí Evropské unie skutečně garantuje, že se k interrupci dostane bez zdržování, překážek a vysokých nákladů (Švédsko, Finsko, Dánsko, Francie, Nizozemsko, Lucembursko, Belgie a Estonsko).
Zpráva Atlasu se nezaměřuje jen na zákony, ale i na takzvané měkké zábrany, které jsou často stejně účinné jako přímý zákaz. Spousta žen říká, že pociťují tlak na to, aby se rozmyslely jinak, na personál, který až příliš moralizuje jejich rozhodnutí, nebo jsou zdravotníci nediskrétní. Mnozí lékaři můžou ze zákona interrupci provádět, ale často nechtějí. Typickým příkladem je Itálie, kde je interrupce legální už od roku 1978, ale v některých regionech ženy marně hledají lékaře, který by ji provedl. Důvod? Odvolávají se na výhradu svědomí nebo nechtějí mít prostě problém s nadřízenými. Až dvě třetiny gynekologů odmítají tyhle zákroky provádět.
Evropa dnes mluví dvěma jazyky. Jeden ženám říká „věříme vám“, druhý jim bez obalu připomíná, že jejich těla stále považuje za veřejný majetek. Zatímco některé státy posouvají reprodukční práva dopředu a dávají ženám rozhodovat samy o sobě, jiné utahují šrouby a balí kontrolu do slov o morálce a tradici. Zlomový moment přišel v březnu 2024, kdy se Francie jako první země na světě odvážila udělat něco zásadního. Zapsala právo na interrupci přímo do ústavy.
Jenže zatímco Francie posiluje ochranu žen, jinde jdou opačným směrem. Maďarsko v roce 2022 přitvrdilo a zavedlo pravidla, která mají ženy od interrupce odradit psychickým nátlakem. Od září toho roku musí těhotné ženy před zákrokem poslouchat tlukot srdce plodu, krok, který aktivistky označují za formu státem posvěceného nátlaku a trestání žen za jejich rozhodnutí.
I když si myslíme, že Evropa je kontinent svobody a lidských práv, když přijde na rozhodování o vlastním těle, realita je místy až překvapivě tvrdá. V mnoha částech Evropy je právo na potrat spíš iluze. Na Maltě má žena právo na potrat až ve chvíli, kdy jí jde doslova o život. V Andoře je situace ještě přísnější, tam je potrat nezákonný ve všech případech, a to i tehdy, když je žena v ohrožení života.
Není divu, že ženy často cestují za zákrokem do zahraničí. Polsko drží taky jednu z nejpřísnějších linií, stát dovoluje interrupci je v krajních scénářích – když je žena v ohrožení života nebo po znásilnění. Poškození plodu se jako důvod neuznává. A v malých konzervativních státech, jako jsou Monako, San Marino nebo Lichtenštejnsko, zůstává potrat dodnes trestným činem.
Co mají výše uvedené země společné? Silný náboženský vliv, zejména katolický nebo konzervativně-křesťanský. Důraz je kladen na „ochranu nenarozeného života“ před autonomií ženy. Právě tyhle státy jsou hlavními „exportéry interrupcí“ v Evropě, jak ukazují data projektu Exporting Abortion. Podle jejich dat ročně vycestuje kvůli zákroku více než 5 tisíc žen. Důvody jsou stejné – nejen zákazy, ale také překročení lhůty, odmítající lékaři, neuznané zdravotní indikace. Interrupční migrace bohužel není výsada, je to nouzová strategie.
Ano, patříme k liberálnějším státům, ale i zde jsou určité trhliny. Z hlediska legislativy je Česko relativně vstřícné. U nás se žena může rozhodnout pro potrat sama na vlastní žádost, a to do 12. týdne těhotenství. Ve srovnání s nejliberálnějšími evropskými zeměmi, jako je Švédsko, Nizozemsko nebo Španělsko, to není žádný rekord (v Nizozemku je hranice dokonce až 24. týden gravidity).
I u nás ale platí, že pokud se po 12. týdnu objeví vážné zdravotní důvody, ať už je to ohrožení zdraví ženy, nebo závažné poškození plodu, zákrok možný je. České ženy nepotřebují souhlas partnera, ani žádné komise. Jediná překážka, pro spoustu žen, je cena (4500-7500 Kč). Zákrok totiž pojišťovny u nás neproplácí (na rozdíl třeba od Švédska či Francie). A ne všechny nemocnice zákrok provádějí.
Odborníci se shodují na tom, že bezpečný a dostupný přístup k interrupci je součást základní zdravotní péče a lidských práv. Zákazy a nátlaky počet interrupcí nesnižují, jen se pak stávají nebezpečnějšími. Bohužel čím dál víc žen, hlavně v zemích s extrémními omezeními, volí svépomocné užití potratových pilulek. To má ale vždy důsledky. Ženy zůstávají mimo oficiální zdravotnický systém, bez lékařského dohledu a často v naprosté izolaci a strachu. Zákazy a překážky ženy nechrání, naopak.
Zdroje: Autorský text, Ebsco.com, Center for Reproductive Rights, Time, Reuters, Epfweb.org
Zdroje: Autorský text, Ebsco.com, Center for Reproductive Rights, Time, Reuters, Epfweb.org
79 Kč
79 Kč
84 Kč
