Linda Bartošová o syndromu vyhoření: I mladý člověk má právo dát najevo slabost

V březnu vám vyšla druhá kniha – Jako by mě opustila všechna síla. Jejím tématem je duševní zdraví a je složena z rozhovorů. Jak jste si své respondenty vybírala?

Jsou to lidé, kteří svou prací vstupují do veřejného prostoru. Ne klasické celebrity, spíš lidé, s nimiž jsem se nějak protnula, protože čtu jejich knihy, poslouchám jejich hudbu nebo jsme se potkali osobně. Jsou to lidé, kteří už delší dobu řeší náročnější psychické stavy. Mají tedy za sebou určitou cestu a vyvinuli si osobní nástroje a mechanismy, jak se cítit lépe. A ty teď sdílí se čtenářstvem, což může pomáhat dál.

Mohlo by se vám líbit

Jak rozeznat, že má někdo psychické problémy, a přimět ho o nich mluvit dřív, než bude pozdě

Jaká byla témata vašich rozhovorů?

Mluvíme o nejrůznějších problémech: deprese, úzkost, panická porucha. Jako předem nezamýšlená společná linka se knihou vine téma syndromu vyhoření, který často potkává i mladé lidi. Mluvíme o tom, jak se to odehrálo, kdy jim začalo být špatně, kdy jim začalo být líp, jaké byly jejich zkušenosti s hospitalizací na psychiatrii, s antidepresivy, s reakcemi okolí. Většina mých respondentů jsou mladší lidé, výjimkou je herečka Klára Trojanová. Jednak proto, že jako jedna z prvních v Česku probourala tabu a promluvila o svých depresích, a také proto, že se s nimi potýká i její syn Josef. Zajímalo mě propojení mezi rodičem a dítětem, jak v rodině o tomto tématu komunikovat. Budu ráda, když si tu knihu přečte úplně každý, ale je mi 31 let, takže primárně jsem cílila na svou generaci – mileniály a mladší zoomery.

Byl vám některý z příběhů v knize obzvlášť blízký?

Asi příběhy Hany Řičicové a Filipa Titlbacha, což jsou novináři a moji přátelé. Proplouvali jsme mediálním prostorem v podobném čase a podobně jsme měnili působiště. A shodneme se na tom, že některé praktiky mediálního provozu považujeme za toxické a zastaralé. Ale zároveň jsem se často protnula i s některými momenty v ostatních příbězích.

O vyhoření jste veřejně promluvila i vy sama, když jste roku 2022 odešla z pozice moderátorky zpravodajství v České televizi. Jak jste tehdy poznala, co se s vámi děje?

Najednou se mi nechtělo chodit do práce, která přitom byla velmi zajímavá. V České televizi jsem byla moderátorkou prestižních pořadů, dostala jsem se někam, kam by se asi chtělo dostat mnoho lidí. A přesto jsem se uvnitř cítila blbě. Záviděla jsem lidem, kteří pracují třeba v kavárně – i když i to je těžká práce. Na svůj věk jsem se přepálila. Profesně mě vystřelila nahoru hlavně covidová etapa, která mě ale zároveň brutálně vyčerpala. Kvůli nákaze jsme vysílali rozdělení do dvou týmů vždy po čtrnácti dnech, od rána do noci. Myslím, že jsem odolný člověk, ale tohle na mě bylo moc. Tělo i mysl mi dávaly mnoha signály najevo, že jsem přetížená a musím něco změnit: měla jsem úzkosti, tlak na hrudi, špatný spánek. Bylo mi osmadvacet a připadala jsem si jako starý unavený člověk.

Snažila jste se o tom mluvit se svými tehdejšími nadřízenými?

Pokoušela jsem se říkat, že potřebuju pracovat méně, ale média na to zatím nejsou nastavená. Je to vysoce konkurenční prostředí, kde když řeknete, že tu mašinerii nezvládáte, jste prostě slabý kus a sníží se vám kredit. Pochopila jsem, že není možné pracovat méně a zároveň mít v práci pořád stejný respekt. Potřebovala jsem udělat něco radikálnějšího, takže jsem si nejdříve vzala neplacené volno a pak jsem definitivně odešla.

Mohlo by se vám líbit

Pociťujete úzkost? Jednoduchá otázka vám pomůže prozradit, z čeho pramení a jak ji řešit

Firmy, které se chlubí tím, že svým zaměstnancům nabízejí prevenci syndromu vyhoření, tak obvykle činí formou lekcí jógy, poukazů na wellness nebo různých aplikací pro duševní zdraví. Ale pro přetížené zaměstnance to je často jen další povinnost navíc. Spíš by potřebovali, aby firma změnila své fungování tak, aby je nepřetěžovala – což je ale pro management příliš složité, takže se to většinou neděje.

V České televizi nebyly ani ty kurzy jógy. (smích) Ani možnost psychologické pomoci. Ale pokud vím, situace se tam od té doby změnila k lepšímu. Před třemi lety byly tyto záležitosti ještě v plenkách, i pokud jde o samotné přiznání, že člověk má nějaké problémy. Narážela jsem na velké bariéry nepochopení, že někdo v mém věku něco takového prožívá. Dnes už těmto postojům rozumím trochu víc: lidem starším, než jsem já, to často narušuje jejich představu o světě a o tom, jak v něm celý život pracovali. Snažím se být vůči tomu empatická, ale zároveň si myslím, že i mladí lidé mají právo dát najevo slabost. A doba nám ukazuje, že je to potřeba.

Spousta lidí kolem mě prožívá úzkost ze současného dění ve světě – mám na mysli vzestup autoritářských režimů a hrozbu rozšíření válečného konfliktu na Ukrajině. Jak to vnímáte vy?

Cítím to víc než kdy dřív. Moje psychické zdraví tyhle vnější faktory hodně ovlivňují. Není to něco, o čem si můžeme říct, že je to daleko, a případně to vypnout. Celý svět je propojený víc než kdykoli předtím, je to taková temná doba. Hodně to na mě dopadá.

Jak konkrétně?

V lednu, když jsem sledovala Trumpovu inauguraci a rychlé změny, které následovaly, jsem měla takové dva týdny… zdráhám se říkat tomu deprese, protože depresi diagnostikovanou nemám. Ale byly to poměrně těžké psychické stavy. Změny, které se odehrávají, jdou přímo proti tomu, jak si představuji svět a jak se snažím přispívat k jeho změně. Mám pocit, že to teď jde mílovými kroky dozadu, a to je velice znepokojující.

Postoje mladé generace formulujete i v podcastu Sirény, který tvoříte společně Hanou Řičicovou a Anetou Martínkovou. Proč vznikl?

Šlo o témata, která nám v tradičních médiích chyběla, i o specifickou formu: všechny tři jsme novinářky, pracovaly jsme ve veřejnoprávních i soukromých médiích a odnesly jsme si z nich standardy novinářské práce. Ale zároveň jsme pořád ještě mladé cácory, které chtějí témata podávat s určitou mírou lehkosti, subverze, humoru. Což v tradičních médiích není možné. Proto jsme si chtěly vytvořit vlastní svět a zabydlet ho tím, jak si představujeme novinařinu v roce 2025. Lidem vzešlým z mediálního provozu devadesátek to možná bude připadat úsměvné nebo naivní, ale chceme sdílet i svoje obavy a nejistoty. V práci je prožívá každý, ale dřív byli lidé zvyklí dusit je pod pokličkou. Časem pak vyvřely na povrch v podobě dlouholetých konfliktů, kdy spolu někteří lidé „nemluví“. Mediální prostředí je hodně konfliktní a rozhádané. A my to takhle nechceme, chceme spolu mluvit otevřeně a citlivě.

Jak vzniká projekt, který má tři autorky?

Každá z nás má pro každý díl danou roli. Jedna téma takzvaně vlastní, říkáme jí ownerka. Ta má k němu načteno nejvíc knih a studií. Druhá je moderátorka a připravuje strukturu pořadu. A ta třetí – pro tu jsme zatím nenašly jiný název než „ta třetí“ – hraje roli té nejmíň informované, která se ptá, ale vlastně toho stále ví dost.

Mohlo by se vám líbit

Cítíte se na pokraji sil? Možná trpíte syndromem vyhoření. Zjistěte, jak ho překonat

Možná by mohla hrát roli ďáblova advokáta, zastávat opačné stanovisko.

Nechceme si na sílu hrát na nějakou vyváženost, říkat věci, o kterých všichni vědí, že si je nemyslíme. To by bylo neautentické. V každém dílu rozebíráme nějaký mýtus nebo příběh, který ve veřejném prostoru často zaznívá. A ano, ptáme se i na to, jestli na něm vlastně není něco pravdy. Když jsme třeba mluvily o mýtu, že duševní zdraví řeší jen „wokísci“, tedy křehcí mladí lidé, ptaly jsme se mimo jiné, jestli opravdu není něco otravného na tom, když lidé v běžném životě šermují psychologickými termíny. Přečtou si na TikToku, jak vypadají příznaky autismu, a hned si ho sami diagnostikují. To určitě otravné je, ale podstata problému – že autismus existuje – zůstává.

V prvním dílu jste rozebíraly mýtus, že feminismus to „přehnal“. Můžete říct, proč to podle vás feminismus nepřehnal, proč ho pořád potřebujeme?

Kromě pocitů a zkušeností mnoha žen to vidíme na jednoznačných faktech. Ženy nedostávají za stejnou práci stejné peníze jako muži, máme vysoké procento sexuálního násilí, jehož oběťmi jsou především ženy. Političky se ocitají pod takovým tlakem, že odcházejí z politiky. I v roce 2025 se objevují tak bizarní návrhy, jako že by těhotenské testy měly být opatřeny odkazem na protipotratové organizace. Kdyby to feminismus „přehnal“, asi by to u nás vypadalo trochu jinak.

V poslední době se hodně mluví o obratu mnoha mladých mužů ke konzervativním postojům. Pozorujete to i ve svém okolí?

Hodně to vnímám v reakcích na svoje projekty na sítích. Můj muž je fotbalista a rapper; on sám se tak samozřejmě neprojevuje, ale rozebíráme to spolu a říká mi své postřehy z tohoto světa. Rapoví fanoušci, což jsou často kluci kolem dvaceti, se na sítích o ženách často vyjadřují tak, že to je doslova degradace celého genderu. Docela mě to děsí.

Nemůžu se nezeptat na kontroverzi kolem vašeho veřejnoprávního podcastu Slast na Rádiu Wave, který byl věnován ženské sexualitě. Nechce se mi věřit, že by to téma v dnešní době někoho popouzelo. Jeho kritici spíš reagovali na to, že veřejnoprávní podcast je placen z koncesionářských poplatků…

Možná ano, ale to přece není můj problém. Já jako externí autorka jsem odvedla dobrou práci, za kterou si stojím. A neměla bych být terčem útoků v debatě o podcastovém trhu. Kromě toho jsem ale zaznamenala i kritiku samotného tématu ženské sexuality, že by prý neměla být tématem ve veřejnoprávním médiu. To mi přijde hodně smutné. Co jiného by mělo dělat veřejnoprávní rádio zaměřené na mladé než vzdělávat mladé lidi v respektu k jejich vlastnímu tělu a k jejich sexualitě? Ten hejt byl z mého pohledu úplně nesmyslný a destruktivní, s konstruktivní kritikou neměl nic společného, ale sledovanosti podcastu paradoxně hodně pomohl. Slast byla vůbec nejposlouchanější sérií na Radiu Wave. Já nevím, připadá mi neinspirativní a neproduktivní se o tom vůbec bavit…

Tak se zeptám pozitivněji. Dozvěděla jste se během natáčení Slasti něco, co vás překvapilo?

Když se zaměřím na příběhy respondentek, nejvíc mě překvapilo, že mladé ženy, se kterými jsem mluvila, jsou v přístupu k vlastnímu tělu hodně sebevědomé. Přestože některé z nich v minulosti zažily nepříjemné věci, dokázaly si svou sexualitu osvojit a bez jakéhokoli ruměnce ve tváři mluví třeba o tom, že každý den masturbují, protože jim to dělá dobře, jsou pak sebevědomější a víc napojené na vlastní tělo. Něco takového jsem v době dospívání nikdy neslýchala, s kamarádkami jsme tato témata nerozebíraly. Věděly jsme, že se tyhle věci dějí, ale vůbec se o tom nemluvilo. Takže ta otevřenost a změna přístupu mě hodně potěšily a inspirovaly.

Mohlo by se vám líbit

Redakce doporučuje podcasty: Pusťte si do uší zábavu, vzdělání i motivaci

Co vy a ženské časopisy?

Je ženský časopis a ženský časopis. Dá se dělat různě, v různé kvalitě. Přiznám se, že české ženské časopisy moc nečtu, takový ten tradiční mix – módní trendy, hodně kosmetiky a reklamního obsahu – mě moc neoslovuje. Ale sleduji některé zahraniční online platformy zaměřené na ženy, například The Cut. Ten dobře zpracovává současné ženské otázky a zároveň se neštítí témat, jako je botox a móda.

Váš autorský podcast Krása z roku 2022 se zabývá tím, jak životy lidí ovlivňuje jejich vzhled. Vy sama jste jako osmnáctiletá v roce 2018 byla finalistkou České Miss. Pomohlo vám natáčení podcastu zpětně reflektovat, jak vás ta zkušenost formovala?

Ten podcast byl pro mě hodně terapeutický. Když jsem se po soutěži Miss vydala na dráhu novinářky, zažívala jsem spoustu studu a ponížení. Říkali o mně: „Další misska, která bude číst zprávy.“ Musela jsem se s tím vypořádat, říct si: tohle už nejsem já, ale kdysi jsem i tohle byla já. A je to v pohodě. Chtěla jsem pochopit, proč jsem tehdy měla potřebu do soutěže jít, proč mi záleželo na tom, abych uspěla. A že kvůli tomu nejsem hloupější nebo povrchnější. Dnes už to mám zpracované a vůbec nemám problém o tom mluvit, ale trvalo mi to dlouho.

Od tohoto školního roku studujete gender studies na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Tenhle obor bývá často kritizovaný, až vysmívaný. Můžete říct, proč je důležitý?

Gender studies popisují, jak se ve společnosti konstruuje sociální stránka pohlaví. To, že nějak vychováváme holčičky a nějak chlapečky, to je gender. Nebo že některé profese vnímáme jako víc ženské a jiné jako mužské. Genderová studia zkoumají, jak ve společnosti přetrvává moc struktur nad životem jednotlivce. Není to vymyšlený konstrukt, je to prostě fakt. Na slovo gender se bohužel nalepila spousta pejorativních nánosů, což mě samotnou mrzí. Asi bych byla ochotná kvůli tomu i začít používat nějaký jiný termín, například sociální pohlaví.

Považujete se pořád za novinářku?

To je pro mě docela aktuální otázka. V poslední době se přikláním k tomu, že jsem autorka. Už se nepovažuju za novinářku, která zpracovává každodenní agendu, více mě baví publicističtější podání témat. A taky jsem moderátorka, převážně mě totiž živí moderování akcí. Podcasty a knihami bych se bohužel zatím neuživila, ale jsou to projekty, které sytí mou duši, a díky nim vím, že moje práce má smysl.

Mohlo by se vám líbit

„Burleska učí ženy být sebevědomé. Důležité je mluvit o intimitě i s dětmi,“ říká tanečnice Miss Cool Cat

Linda Bartošová

Narodila se roku 1993 ve Vysokém Mýtě. Po maturitě na gymnáziu v Pardubicích začala studovat žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve stejné době se stala finalistkou soutěže Česká Miss a českou zástupkyní na Miss World. V letech 2013 až 2022 uváděla v České televizi hlavní zpravodajskou relaci Události i další zpravodajské pořady. Je autorkou knih rozhovorů Novinářky a Jako kdyby mě opustila všechna síla, tvůrkyní veřejnoprávních podcastů Krása a Slast a spoluautorkou podcastu Sirény.

Zdroj: autorský rozhovor s Lindou Bartošovou

Článek vyšel pod původním titulkem „Linda Bartošová: I mladý člověk má právo dát najevo slabost“ v časopise Marianne 06/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.