„Když jsem ztratila rodiče i sestru, pochopila jsem, že smutek je v pořádku,“ říká oceňovaná herečka Pavla Beretová

Původem jste z Ostravy, o které se říká, že je to kraj rázovitý. Myslíte, že to platí i pro lidi, kteří tam žijí?

Rozhodně. Ostrava má svoje specifika a pro mě je to silný kořen, který si v sobě nesu a jsem za něj vděčná. Tamní lidé jsou rovní, na nic si nehrají a věci říkají tak, jak jsou.

Jak se vám odtamtud odcházelo do Prahy?

Těžko. V Ostravě panuje silný patriotismus a i já ho měla v sobě. Dlouho se mi nechtělo pryč, a už vůbec ne do Prahy. Nakonec mě ale okouzlilo umělecké vedení na DAMU a pak už jsem věděla, že musím právě tam. Začátky ale nebyly jednoduché. Každý víkend jsem seděla ve vlaku a jela domů. Trasu Praha-Ostrava jsem absolvovala nesčetněkrát. Postupně jsem si ale zvykla a dnes mám domov tady.

Když jste přišla do hlavního města, bylo něco, co vás překvapilo? Jiný rytmus života, odlišné myšlení?

Celé to pro mě byl obrovský zlom. Do té doby jsem žila mimo umělecký svět, a najednou jsem se ocitla na DAMU, v úplně jiném prostředí. Takže těžko říct, co byla Praha a co samotné divadlo. Všechno bylo nové, intenzivní a krásné. Ale pokud se ptáte přímo na Prahu, tak vím, že mě zaskočilo, že lidé tady věci nepojmenovávají tak přímo. Já jsem byla zvyklá z Ostravy říkat věci na rovinu, bez oklik. A tady jsem narážela na to, že ne všechno, co vám někdo řekne, platí. Zároveň jsem kvůli své přímosti asi někdy působila jako drzá nebo moc ostrá.

Máte ještě důvod vracet se na Ostravsko? Máte tam přátele?

Mám tam stále část rodiny, ale zároveň se mi děje zajímavá věc: čím dál víc cítím, že můj skutečný kořen není ani tak v Ostravě, jako v Beskydech. Prožila jsem tam dětství, chodila do skautu, pak do turistického oddílu, takže víkendy jsem trávila hlavně v horách. A protože tam žila i moje sestra, Beskydy jsou pro mě doma.

Před časem jste na domácí půdě natáčela seriál České televize Místo zločinu Ostrava. Jaké bylo vrátit se tam pracovně?

Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem tu roli vzala. Těšila jsem se, že budu zase chvíli doma. Bylo skvělé dívat se na Ostravu z jiné perspektivy. Navíc jsem často přespávala u tety, takže místo filmového cateringu jsem jedla její večeře a měla jsem vyhřátou postýlku. Bylo to moc hezké a hodně osobní.

Jaký vztah máte k žánru kriminálka?

Upřímně? Vůbec nejsem jeho divák. Když už se na nějakou dívám, stejně mě mnohem víc zajímají vztahy mezi postavami než samotná zápletka. Rozebírám, co ti lidé cítí, co je vede k tomu či onomu, a přestanu sledovat, kdo je vrah. (smích) Takže jako žánr mě detektivky míjejí, ale hrát v nich mě nesmírně baví. Fascinuje mě, že člověk musí přemýšlet, skládat si v hlavě kousky příběhu a něco z nich vyvozovat. Mám pocit, že dobrý kriminalista musí být i dobrý psycholog.

V jednom rozhovoru jste s úsměvem poznamenala, že byste chtěla být dědičkou zbrojní firmy Beretta.

Ano, stále na to čekám, ale zatím se nic neděje. (smích)

Jaký vztah máte ke zbraním?

Beru to trochu s nadhledem. Kdysi jsem boxovala, chodila jsem na střelnici, ale ne kvůli samotnému boji. Brala jsem to spíš jako formu pohybu a koncentrace. Třeba u boxu: dokud jsem jen trénovala, milovala jsem to, ale když došlo na reálný zápas, hned jsem odešla. Podobně to mám i se střelnicí. Baví mě ta soustředěnost, moment, kdy člověk musí veškerou mentální sílu upřít na cíl. Je to pro mě vlastně druh meditace. Ale to, co zbraň symbolizuje, že je určená k boji a může zabít, to jde mimo mě.

A kdyby se vaše přání náhodou splnilo a stala jste se dědičkou zbrojního impéria - co byste s tak obrovským majetkem udělala?

První, co mě napadlo: věnovala bych ho mobilnímu hospici.

Bavíme se o miliardách. Nic byste si nenechala?

Nevím... Samozřejmě že peníze jsou důležité, každý potřebuje určitou jistotu a pocit hojnosti. Líbilo by se mi mít dostatek, abych nemusela žít v existenčním strachu, ale nejsem typ, který hromadí majetek. Rozhodně bych chtěla, aby peníze byly v pohybu, aby pomáhaly.

Takže byste nesekla s prací a nezačala cestovat po světě?

To si vůbec nedokážu představit. Já svoji práci miluju. Nechtěla bych žít jinak, jen bych chtěla, aby byla moje práce lépe ohodnocená. Pracuju opravdu hodně, jsem neustále v běhu, věnuju se spoustě projektů, z nichž některé mají sociální přesah a nejsou placené. Dělám je ráda, přijde mi to důležité, ale z filmů nebo z divadla se ta energie v podobě peněz nevrací. Kultura je u nás podfinancovaná. Chtěla bych, aby se to nasazení odráželo i v důstojném finančním ohodnocení.

Je to opravdu tak, že ani po dvaceti letech v Národním divadle vás angažmá neuživí a musíte si přibírat další projekty? To musí být pro spoustu lidí překvapení.

Je to tak. Platy v divadlech jsou hluboko pod pražským průměrem, o nějaké důstojné mzdě ani nemluvím. Jsem z toho smutná a hodně to teď řeším. Nejde jen o jednotlivce, je to otázka celé společnosti. Bylo by skvělé, kdybychom si uvědomili, že kultura je důležitá a lidé, kteří ji tvoří, nejsou žádní příživníci, ale ti, kdo naši společnost obohacují.

Někteří herci nakonec sáhnou po brigádách mimo obor. Napadlo to i vás?

Ano a bylo to docela vtipné. Asi měsíc po Českých lvech jsem měla fakt velké finanční potíže. Seděla jsem ve své oblíbené vinárně a říkám majiteli: „Hele, potřebovala bych brigádu, vem mě za bar.“ A on se smál: „Výborně, vystavíme tady Českého lva a budeš prodávat víno.“ Strašně se bavil a vůbec to nebral vážně, protože panuje představa, že my herci nemáme nouzi. Realita je přesně opačná - a není to jen o kultuře. Když se člověk dívá na společnost jako celek, má pocit, že problémů je tolik, že kultura se odsouvá na okraj. Přitom ať už se bavíme o hospicích, dětských domovech, nebo vězeňství, na počátku všeho je vzdělání a kulturnost. Kdyby lidé byli vzdělaní a kulturní, spousta problémů by nevznikla. Ani války. A to je na celé situaci nejabsurdnější.

Vraťme se ještě na skok do Ostravy a k vašim pubertálním létům. Všimla jsem si, že je to highlight každého vašeho rozhovoru. Váš příběh mě jako mámu patnáctiletého teenagera trochu uklidňuje...

Nedávno mě napadlo, že bych natočila krátké video: vytáhla bych vysvědčení z deváté třídy, kde mám tři pětky, trojku z chování, sto padesát neomluvených hodin a vyloučení ze školy. A vedle toho bych položila Českého lva a napsala: „Všechno je v pohodě. To vysvědčení nic neznamená."

Co jste dělala, když jste nechodila do školy?

Klasická puberta. Vzdor proti všemu. Chodili jsme do hospod, kouřili tajně za školou. Škola mě prostě neudržela. Spustilo se to už ve třinácti.

Myslíte, že kdyby nepřišlo tohle období vzdoru tehdy, přišlo by jindy?

Jsem si jistá, že ano. Proběhlo to u mě hodně intenzivně a dodnes je mi líto rodičů, protože se mnou neexistovala cesta domluvy. Zároveň si ale myslím, že jsem jim vlastně jen vracela to, co doma nebylo úplně ideální. Měla jsem i období, kdy jsem zkoušela lehké drogy, a to mě paradoxně nasměrovalo - zjistila jsem, že tohle ve svém životě nechci, a nikdy jsem se k tomu nevrátila. Bylo to divoké, ale vlastně zdravé.

Je pravda, že když jste dělala talentové zkoušky na DAMU, nedorazila jste na druhé kolo?

Ano. Ten rebel ve mně bude asi do sedmdesáti. Ale tehdy to nebyla jen rebelie, spíš obrovský strach. Brala jsem přijímačky fatálně, strašně jsem se styděla a nevěřila si. Tak jsem radši udělala výhybku, prostě jsem tam nešla.

Získala jste sošku Českého lva za hlavní postavu ve snímku Rok vdovy. Jak velkou roli to pro vás hraje? Je pro vás důležité mít potvrzení v podobě cen?

Samozřejmě je hezké, když vás někdo ocení. Ale zároveň se z toho člověk nesmí poprdět. Je to příjemné, hlavně když se podívám na kontext. Ocenění přišlo po dvaceti letech práce a po intenzivním období, kdy jsme na Amerikánce i na Roku vdovy pracovali přes pět let. Když pak dostanete ocenění, je to krásný pocit, byla jsem opravdu šťastná. Pak je tu praktická stránka. Díky cenám se upře pozornost i na samotné filmy. Roku vdovy distributoři původně nevěřili. Říkali, že je to těžké téma a uvidí ho sotva pět tisíc lidí. Po cenách se ale stalo něco neuvěřitelného: film vidělo násobně víc diváků, dlouho byl nejsledovanějším titulem na internetových platformách. To jsou chvíle, kdy si řeknete, že energie, kterou jste do toho vložila, se vrací. A hlavně, světlo dopadlo i na samotné téma, které pro nás bylo důležité.

Když jsem si procházela vás životopis, napadlo mě, že vás život v mnoha ohledech nešetřil. Během několika let jste přišla o oba rodiče i sestru. Měla jste chvíle, kdy jste si říkala: proč se to děje zrovna mně?

Určitě. A nebyla to krátká fáze. Myslím, že bez toho pádu do propasti to nejde. A v té propasti si člověk klade přesně takové otázky: proč já, proč to bolí, proč se cítím tak ztracená. Patří to k životu. Jen je důležité se v tom nezaseknout a snažit se s tím pracovat. Prošla jsem si několika ztrátami a bylo to velmi bolestné. Je naprosto normální říct si v tu chvíli, že jsem smutná a že se cítím ztracená. Naopak by bylo divné, kdyby to tak nebylo. Pro mě je láska vždycky spojená i s rizikem bolesti. Na debatách kolem Roku vdovy jsem se snažila lidem připomínat, že je v pořádku být smutný a že není nic špatného na tom, trpět. Jenže společnost tlačí na to, že máme být pořád šťastní a v pohodě. Když někdo trpí, má pocit, že je divný, že je s ním něco v nepořádku. Každý ale máme nějaké trápení, život není jen samý highlight.

Setkáváte se na debatách i s tím, že když se načne téma smrti, otevřou se u lidí stavidla s potřebou sdílet?

Ano a na začátku mě to strašně překvapilo. Pak jsem ale pochopila, že lidé jsou hladoví po možnosti sdílet svůj smutek, své zkušenosti. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak sdílení funguje. Stačilo, aby někdo začal, a hned se přidávali další. Viděla jsem, jak se navzájem léčí. Někteří plakali, jiní se rozčilovali a za chvíli se smáli nad historkami z pohřbu. Je to obrovská úleva, když smrt přestaneme vytlačovat ze života, najednou i ten život plyne lehčeji.

Pomáhá otevřenosti lidí i to, že sdílíte své vlastní zkušenosti? Že v tu chvíli nejste jen někdo zvenku, ale jedna z nich?

Určitě. Když jste ochotná ukázat vlastní bolest, vytvoříte druhému prostor, aby mohl sdílet tu svou. Připomíná mi to jeden starý buddhistický příběh. Za mistrem přišla žena, které zemřela celá rodina, a prosila ho o pomoc. On jí řekl: „Obejdi celou vesnici a najdi někoho, komu nikdo nikdy neumřel. Pak přijď zpátky.“ Žena obešla vesnici a vrátila se s tím, že nikoho takového nenašla. A mistr se jí zeptal: „A jak se cítíš?“ A ona odpověděla: „Je mi líp.“ Opravdu neznám nikoho, komu by nikdo nikdy neumřel. A nedá se porovnávat, kdo trpí víc nebo míň. Já jsem ztratila maminku, tatínka i sestru - to bylo nesmírně těžké. Znám lidi, kteří byli třeba silně navázaní na babičku, a když odešla, prožívali to stejně intenzivně. Smrt je vždycky konfrontace s konečností, a to je pro každého těžké.

Použila jste slovo konečnost. Dalo vám vaše setkání se smrtí vědomí, že by se nic v životě nemělo promarnit?

Myslím, že ano. Těžko to ale můžu posoudit, protože jiný život si nepamatuju. Každopádně vidím, že když lidé téma smrti vytěsňují, mají často větší strach i z jiných věcí. Mnozí psychologové i duchovní říkají, že na počátku všech strachů je strach ze smrti. Chceme mít věci pod kontrolou, ale realita je, že život si s námi dělá, co chce. Utrpení vzniká tím, že chceme, aby věci byly jinak. A když nejsou, jsme smutní.

Jste věřící. Jak přemýšlíte o tom, co je po smrti?

Upřímně, moc se tím nezabývám. Existuje spousta konceptů: v křesťanství je nebe, očistec, peklo, buddhismus mluví o reinkarnaci. Cítím, že v nás je něco věčného i něco konečného, ale jak to konkrétně vypadá, nedohlédnu. Věřím svému pocitu, že to, co přijde, není strašidelné. Nemyslím si, že by nás čekalo peklo. Pro mě se peklo i očistec odehrávají tady, na zemi. Moc dobře znám chvíle, kdy jsem se cítila jako v pekle. Znám i stavy očistce, i období, kdy jsem byla v nebi. Všechno je to už tady a teď.

Vaše zkušenost se smrtívás přivedla k iniciativě Dožít doma a jejich mobilní hospicové péči. Jde o přímé propojení s vašimi osobními ztrátami?

Ano, i když ten příběh je delší. Když jsem tím procházela, potkala jsem se s Marií Svatošovou, zakladatelkou prvního českého hospice. Myslím, že i tahle cesta mě dovedla k filmu Rok vdovy, který se toho tématu dotýká. Potom se mi začaly ozývat různé organizace s nabídkou, abych se stala jejich ambasadorkou. Nakonec mi největší smysl dávalo spojit se s iniciativou Dožít doma - je širší a zahrnuje to podstatné. Letos jsem se rozhodla zaštítit jejich Papučový den.

Co přesně je Papučový den?

Je součástí kampaně Dožít doma. Papuče jsou symbolem domova a jde o to, aby lidé věděli, že péče na konci života může probíhat doma. Víc než polovina Čechů o domácích hospicích nikdy neslyšela, i když některé z nich fungují už mnoho let a stále vznikají nové. Během umírání je nejcennější komoditou čas. Najednou záleží na maličkostech: jestli si dáte doma kávu ze svého hrnku, místo abyste jeli záchrankou na další hospitalizaci. Mobilní hospice zajistí zdravotní službu i psychickou podporu pro rodinu. I ta potřebuje čas, aby situaci přijala.

Setkala jste se osobně s někým, kdo služeb domácího mobilního hospice využil?

Ano, spousta lidí mi o tom vyprávěla a já jim to vlastně až závidím, protože já tu možnost neměla. Všichni, kdo to zažili, o tom mluví jako o jednom z nejsilnějších okamžiků v životě. Říkají, že možnost někoho vyprovodit je obrovský dar.

Vraťme se ještě k víře: jakou podobu pro vás má to „něco", co nás přesahuje?

To je v Česku citlivé téma. Tomáš Halík tomu hezky říká něcismus - že věříme v „něco“. Jsem velký kritik všech církví, včetně té, ve které jsem byla pokřtěná. Ale zároveň vnímám, že tradice a kultura, které církve nesou, jsou důležité. Jsou kotvou. Pokud se ale ptáte na konkrétní podobu, určitě to pro mě není žádný pán na obláčku ani pupkáč v lotosovém květu. Spíš cítím pohyb, něco, co je stálé, a přitom rozhýbává všechno ostatní. Je to pro mě láska a harmonie. Mám ráda citát svatého Augustina: „O čemkoli si myslíme, že je Bůh, to určitě není Bůh.“ To mi přijde přesné - Bůh je tajemství, které nás přesahuje.

Chodíte pravidelně do kostela?

Jak kdy. Jsou období, kdy chodím každý týden, a pak mám dlouhé pauzy, kdy nemůžu mezi katolíky ani vkročit, protože mě rozčilují. Ale mám moc ráda křesťanský rok, všechny ty svátky a tradice, protože v nich vidím hluboký cyklus přírody. Stejně tak mě inspirují i buddhistické obřady. Byla jsem měsíc v Indii na meditačním kurzu v tichu a bylo to úžasné.

Jak to tam probíhalo?

Byli jsme v klášteře, kde spolu seděli katolíci, buddhisté, muslimové, dokonce i kluk, který věřil na ufony. (smích) A jen jsme mlčeli. Denně sedm a půl hodiny meditace, k tomu práce na zahradě, ranní vstávání, večer jsme chodili brzy spát. Byla to taková domácí, důchodcovská verze života - jen v tichu. Dneska se někdy asijské meditace popisují jako Disneyland, ale pro mě je to hlavně hledání vnitřního pokoje a ticha. Sedíte sami se sebou a všechno, co vyplouvá, je vaše. A učíte se na to dívat laskavě. Efekt jsem poznala až po návratu, spoustu věcí jsem už ve svém životě nechtěla. Tehdy jsem pochopila, že meditace není nic exotického. Je vlastně velmi obyčejná, a právě v tom je její síla.

KDE PAVLU UVIDÍTE:

Na prknech Národního divadla můžete Pavlu Beretovou vidět například v představeních Kytice, Naši furianti, Mefisto, Wernisch a Privatizace. Zahrála si také v řadě filmů a seriálů. Mezi nejnovější snímky patří Amerikánka a Rok vdovy. PAVLA BERETOVA Narodila se roku 1983 v Ostravě. Vystudovala tamní Biskupské gymnázium a pak Divadelnífakultu Akademie múzických umění v Praze. Během studia hostovala například v Divadle v Celetné. Od roku 2008 je členkou Činohry Národního divadla v Praze. V roce 2009 byla nominována na cenu Alfréda Radoka jako talent roku a nominována byla i na cenu Thálie v kategorii nejlepší ženský herecký výkon za roli v divadelní hře Kauza Salome. Letos získala sošku Českého lva jako nejlepší herečka v hlavní roli za snímek Rok vdovy.

COJE PAPUČOVÝ DEN:

Pavla Beretová je ambasadorkou iniciativy Dožít doma a zaštiťuje její Papučový den, který připadá na 8. října. „Vyzýváme lidi, aby si vzali papuče i do práce nebo do školy, vyfotili se v nich a sdíleli fotku na sociálních sítích. Je to jednoduché gesto, které má zviditelnit myšlenku domácí hospicové péče o lidi v závěru života. Součástí budou i koncerty, besedy, divadelní představení nebo filmové projekce po celé republice. Pro mě jsou papuče hlavně symbol domova - a když je člověku nejhůř, domov je to, po čem touží nejvíc," říká Pavla Beretová.