Běhej lesy Karlštejn - závod, kterému chyběl cíl

Těšila jsem se. Trasu jsem znala z loňska, ale tolik jsem si ji nevychutnala, protože mě zlobilo koleno. Teď si to užiju, říkala jsem si. Teplota od rána stoupala. Neběhám v horku sice moc ráda, ale na druhou stranu v létě to jinak nejde a tělo si zvykne na vše. Oblékla jsem se co nejméně a byla napjatá, jaké to bude.

Stojím na startu v prvním koridoru pro rychlé. Vybíháme a já držím tempo s davem. Jde to dobře, ale na hodinkách vidím, že běžíme moc rychle. Na 19 km kilometrovou trasu si musím síly rozvrhnout, ne si je hned v začátku všechny vypálit. Zpomaluji a držím se svého tempa. Vnímám svěží přírodu. Všude zeleno, louky a pole. Balzám na duši. Vychutnávám si každý krok. Sbíhání jde samo a kopečky mám ráda.

Cítím ale, že to vedro je fakt šílené a pomalu mi vysychá v krku. Kde je občertvovací stanice? Přece na pátém kilometru ( jak bývám zvyklá) by měla být. Není. Proklínám se, proč jsem si nevzala pás s lahvičkama vody. Běžím dál, prorážím horký vzduch a najednou cítím, jak moje tělo protestuje. Rozdvojený obraz bohužel dává tušit, že za chvíli se objeví migréna. Prosím slečnu u trati o vodu a zapíjím prášek na bolest hlavy.

Musím přestat běžet, prášek musí zabrat. Není mi hej. Chtěla jsem tolik vidět hrad i lom! Ale vím, že prášek a běh nejdou k sobě. Zpátky se vracím autem, kdy mě sveze hodný pořadatel a tentokrát do cíle nevbíhám. Lék zapůsobil a já si zbytek závodu užila jinak. Sice jsem byla bez medaile, ale zdraví je jen jedno a moje tělo mi dalo najevo, že je důležité i odpočívat a nebýt každý týden někde. Nakonec jsem stála a na druhé straně a fandila svým známým a kamarádům. Všichni byli skvělí. A smutná nejsem, příští rok běžím zase!

Galerie: 5 slides, created on 30/Kvě/2017 - 15:12:04

3 fotky 4 fotky