Herečka Petra Hřebíčková žije dva životy: Když nehraju, hrabu se na chalupě v hlíně

Dopřáváte si volno?

Ano. Loni jsem ho moc neměla, točila jsem seriál Hec, i když na dovolenou jsme přesto vyjeli. Tenhle rok jsem měla volnější i jaro. Chtěla jsem být víc s rodinou. Jsem nejradši, když můžu být třeba čtrnáct dní na jednom místě, protože jinak často přejíždím: na chalupu v jižních Čechách, na Moravu za rodinou, na zájezdy, různě na natáčení. Takže pro mě je ideální odpočinek chvíli nebalit a jen tak někde být. Třeba na té chalupě.

Na chalupě děti lítají celý den venku a nikdy nevíme, jestli budeme obědvat sami, nebo se k nám najednou nahrne šest dětí.

Vaše děti jsou ještě ve věku, kdy tam jezdí ochotně, je to tak?

Čím dál důležitější jsou pro ně kamarádi. A když nejsou, je třeba vymýšlet nějakou zábavu. Naše chaloupka ovšem není žádná roubenka na samotě, ale normální domek ve vesnici. Našli jsme si tam přátele a děti tam mají kamarády, na které se těší, takže tam nejezdí jen kvůli nám, ale i za kámoši. Běhají s nimi po vesnici a po lese, stavějí si bunkry, vyrábí meče a jsou celé dny venku. I tohle je jeden z důvodů, proč jsem chalupu tolik chtěla.

Mohlo by se vám líbit

Iva Kubelková: Padesátka se mě zatím vůbec nedotýká. Před dvaceti lety jsem ale samozřejmě byla nastavená jinak

Sama jste vyrůstala v Hodoníně…

Ano, na malém městě. Jsem zvyklá na to mít zahrádku. Leží kousek za městem a je to kultovní místo naší rodiny. Chodívala jsem tam často s babičkou a dodnes se tam všichni setkáváme. Rodiče nás nenutili pořád okopávat záhony, i když jsme taky trochu pomáhali. Ale nehonili nás, abychom tam dřeli, takže jsme si k tomu nevybudovali odpor. Věděla jsem, jak chutná rajče ze zahrádky, a bylo pro mě samozřejmé, že máme vlastní zeleninu a kytku pro soudružku učitelku. (smích) Když jsem pak byla za covidu s dětmi zavřená v Praze, připadalo mi to úplně absurdní, žít jak králíci v králíkárně. Začali jsme se poohlížet po zahradě nebo chaloupce. Ta nakonec zvítězila. V týdnu žijeme pražský život, kdy jsme školou a prací povinní, a pokud o víkendech nehrajeme, nasazujeme montérky. Já se hrabu v hlíně, partner (herec a scenárista Matěj Dadák – pozn. red.) se stará o dům. Všechny úpravy dělá úplně sám.

Petra Hřebíčková má na sobě košili a sukni Zara, šperky Blueberries Jewelry.

Nechce k tomu nikoho pustit?

Přesně tak. Inspirovalo ho to k napsání scénáře osmidílné série Jobovka, kterou právě dotočila Česká televize. Je to o soužití nové pražské rodiny na vesnici, kde už po generace žijí rodinné klany. Odehrávají se tam skoro až antická dramata ve stylu „tvůj praděda kdysi řekl mému pradědovi…“. Je to drama i komedie pro celou rodinu.

Jakou tam hrajete roli?

Přistěhovalkyně, podnikatelky, která tam má biofarmu s rančem.

Máte ke koním blízko?

Kousek od chaloupky je parádní areál Machov se stájemi, kam moc rádi jezdíme. Kluci se párkrát povozili, ale nejvíc to chytlo naši nejmladší Mariannku. Už začíná jezdit pravidelně. Já jsem začala více trénovat až díky seriálu, majitelé Ranče v Buši mi poskytli tu možnost. Takže mám ke koním stále blíž a blíž a mezi lidmi od koní jsem našla skvělé přátele. Už na JAMU jsem si ale zaplatila týdenní kurz jízdy na koni, protože si myslím, že to k herecké profesi patří. Učili jsme se šermovat, žonglovat i základy akrobacie. Tehdy jsem získala základ a v průběhu života jsem se snažila občas se na koně posadit, ale nikdy jsem nedokázala docházet pravidelně. Až teď jsem půl roku jezdila.

• Petra Hřebíčková se narodila roku 1979 v Hodoníně, vystudovala činoherní herectví na Divadelní fakultě brněnské JAMU. Za roli Maryši z Městského divadla Zlín dostala Cenu Thálie. Po přesunu do Prahy hrála mimo jiné v Divadle Na Fidlovačce a ve Státní opeře Národního divadla. Divácky ji proslavily i filmové role – do povědomí se zapsala Menzelovým filmem Obsluhoval jsem anglického krále, následovala Kawasakiho růže a Muži v naději, Bezva ženská na krku či Štěstí je krásná věc. S partnerem Matějem Dadákem vychovávají tři děti.

Konzultoval s vámi partner scénář, nebo si tvoří po své ose?

Jede po své ose. Když napíše námět, dá mi ho třeba přečíst, to ano, ale jinak rád pracuje sám a konzultuje s dramaturgy a podobně. Píše už strašně dlouho, není v tom nováček. Já si to ráda přečtu a samozřejmě se k tomu vyjadřuju, ale že bych hýbala s dějem nebo postavami, to ne.

Když vidíte nějaký zádrhel, řeknete mu to na rovinu, nebo jste diplomatická?

My vůči sobě nejsme úplně diplomatičtí, a když se mi něco nezdá, rozhodně se mu to nebojím říct. Bere to tak, že si díky tomu může utříbit svůj názor. Pokud si tím místem sám není jistý, ještě se nad ním zamyslí, ale jestliže je přesvědčený o své pravdě, nenechá se zviklat.

Pětičlenná rodina, to už je docela šrumec – a na psaní člověk potřebuje klid. Jak se to vašemu muži daří skloubit?

Matěj pracuje z domu a dopoledne má vyhrazená na práci. Ta si hájí. Teď už je to celé jednodušší, když jsou děti v institucích. A když je některé z nich doma, zvládá to i s ním, samozřejmě pokud nejsem doma já. A když je potřeba, pomůže chůva.

Má Matěj oddělenou místnost, pracovnu?

Hlavně má sluchátka. To je strašně důležité. Obývací pokoj je v podstatě Matějova pracovna, jeho prostor. Někdy s nadsázkou říkám, že máme střídavou péči. Stane se totiž, že přijdu a slyším jen zabouchnutí dveří, protože partner tímto odevzdává děti a jde do své pracovny.

Mohlo by se vám líbit

Hana Dvorská: Konec manželství mě hrozně sejmul, pomohla mi nová láska. Ostatním říkám: „Holky, to bude dobrý.“

Máte i vy něco, co je jen vaše? Nebo ani nemáte tu potřebu?

Potřeba by samozřejmě byla, ale nedokážu to doma. I kdybych se chtěla zavřít, děti za mnou chodí. Já se doma těžko soustředím, pořád je co dohánět. Prádlo, nákupy, úkoly anebo zkrátka jsem s dětmi a jsem s nimi ráda. Teď pro mě byly příjemným odreagováním právě tréninky jízdy na koni. Měla bych i spoustu dalších koníčků, ale na ty teď opravdu není čas.

On zase bude. A ke kterým koníčkům byste se ráda vrátila?

Baví mě malovat, pracovat se dřevem, dělat rukama. A rozhodně mi chybí tanec. Netancuju už dávno, ale bavilo mě to a naplňovalo. Stejně tak zpěv, piano… Je toho hrozně moc. Hodně času nám bere dům a zahrada, ale být venku je pro mě relax, navíc práce s hlínou je něco až duchovního. Někdo chodí do kostela, někdo do přírody. Když jsou děti venku s kamarády, můžu si pustit i něco do uší, podcast nebo audioknihu. U toho trhám plevel a za týden se hned letím podívat, co tam raší…

Jak často se dostanete za rodiči? Trasa Praha–Šumava–Hodonín je poněkud rozmáchlá.

Nemáme to nejlépe strategicky vymyšlené. A je bohužel pravda, že do Hodonína se dostáváme méně a méně. Snažíme se jet tam aspoň jednou za tři měsíce, určitě na Vánoce, a v létě tam trávíme hodně času. Jsou to klasické prázdniny u babičky a dědečka, s králíky, slepicemi a bazénkem na zahradě. Děti se tam vždycky těší.

Nemůžete se dočkat, až budou děti větší, nebo byste nejradši zastavila čas?

Oboje. Nikdy jsem nebyla úplně miminkovská, těšila jsem se, až dětem bude tak devět. Klukům je teď jedenáct a devět a moc mě to s nimi baví. Jsou samostatnější a už i pomáhají doma, třeba rádi vaří. A pětiletá Mariannka jim zdatně sekunduje, takže se s nimi už dá dělat prakticky všechno. Je to super. Těším se, jak to bude, a užívám si, jak to je. Uvědomuju si, jak to hrozně letí. Spousta mých vrstevníků má větší děti, pamatuju si je jako tříleté a teď to jsou dospělí lidé.

Vrací se vám díky dětem vaše dětství?

No jasně! Měla jsem parádní dětství, ráda na něj vzpomínám. Měli jsme tatínka, který vzbuzoval respekt, a tím pádem maminka mohla být absolutně rozmazlující. Hranice jsme měli jasně dané a nebyli jsme vůči rodičům nijak zvlášť drzí, hned by následoval tátův přísný pohled. Byla jsem třetí dítě, takže cestičku mi už proklestili sourozenci. Dnes už můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že u nejstaršího je člověk nejúzkostnější a nejpřísnější. Byla jsem benjamínek, všemi hýčkaná a milovaná. Nebyla jsem zase tak hlídaná, lítali jsme venku do sedmi večer a naši nevěděli, kde přesně jsme. V některých ohledech se vracím k výchově svých rodičů, ale samozřejmě si z ní vyzobávám jen to, s čím souhlasím.

Na chalupě asi děti tráví čas podobně jako vy tenkrát, ne?

Přesně tak. Taky se tam začaly otrkávat celkem brzy, tedy otrkávali jsme se hlavně my rodiče. Poprvé šly někam samy. Teď už klidně celý den lítají po lese nebo jsou u sousedů. A člověk nikdy neví, jestli bude obědvat jen ve dvou, nebo se k nám najednou nahrne šest dětí. Je to svět, který by si děti měly zažít. Jsou tam svobodnější. I když kluci už jsou samostatní i v Praze. To je zase jiná džungle.

Bojíte se o ně hodně?

Bojím, ale tak normálně. A mám oporu v partnerovi, který není hysterický ani úzkostný. Většinou je to on, kdo je vyšle samotné do kroužku tramvají, já bych je ještě dnes někdy vozila. Často jim připomínám známé poučky – když nevíš, zeptej se, raději ženy. Když tě dospělý žádá o pomoc, zavolej jiného dospělého. Dospělý by neměl žádat o pomoc malé dítě, už to je divné.

Petra Hřebíčková má na sobě kabát Marella, Answear.cz

Je to tak. Ale zpátky k vám – co všechno teď točíte a kde vás můžeme vidět?

Na začátku prázdnin jsme dotočili zmíněný seriál Jobovka, v pražském Divadle Ungelt začínáme s Markem Němcem v režii Martina Čičváka zkoušet hru Společně. Na to jsem se strašně těšila, protože Martin je můj absolventský režisér a je nesmírně talentovaný. Hra pojednává o tom, jak těžké je pro jeden manželský pár soužití v lockdownu. A vlastně v manželství. Takže cílová skupina je docela velká. S Jirkou Langmajerem hraju v představení V závěji v Komorním divadle Kalich, které jsme nazkoušeli před dvěma lety – po deseti letech, co jsem nezkoušela divadlo. To byla velká pauza.

Jaký pro vás byl návrat?

Myslela jsem, že bude jednodušší, protože jsem se považovala především za divadelní herečku. Patnáct let jsem žila v divadle, trávila tam čas od rána do večera. Než jsem začala rodit děti, byla jsem vždy v angažmá. To znamená pět šest premiér do roka. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych divadlo nehrála takovou dobu. Jsem ale vděčná za to, že když jsem se stala mámou, mohla jsem točit a díky tomu jsem ze svého povolání nevypadla úplně.

Na ČT teď běží seriál Hec. Jaké pro vás bylo natáčení? Je to trochu temná záležitost, že?

Nejen trochu. Je to kriminální psychologické drama, osmidílná detektivní série inspirovaná skutečnou událostí, kdy na severu Moravy shořel vzácný dřevěný kostel. Moje postava se jmenuje Alena Kočí a je to vyšetřovatelka, která se do rodné vesnice přijede rozloučit se svou matkou s úmyslem začít nový život. Shodou okolností je nucena zůstat a vyšetřuje, co se stalo. Je to jedna z těch rolí, které je těžké po natáčení pustit a setřepat ze sebe. Alena mi přirostla k srdci. Každé postavě propůjčujete sama sebe a některé věci si zkrátka nemůžete nepřipustit. A pokud je to takováto role, kde neexistuje žádná nadsázka, musí vás naprosto prostoupit a pak to zase musíte vědomě pustit. Je to skoro takový rituál. Tohle je důvod, proč mě herectví tolik baví a naplňuje. Je pro mě až terapeutické.

Mohlo by se vám líbit

Hana Dvorská: Konec manželství mě hrozně sejmul, pomohla mi nová láska. Ostatním říkám: „Holky, to bude dobrý.“

Ale není to zadarmo.

Přesně tak. Je nutné oprostit se pak od stavů a emocí, které nepatří vám. Náš organismus nereaguje jen na to, co pijete, jíte nebo jaký vzduch dýcháte, ale i na emoce. A pokud prožíváte velký smutek nebo trauma, buňky v těle vnímají, že jste v nepohodě. Proto je pak nutné tělo pohýčkat, odměnit ho. Je to náš nástroj, zaslouží si, abychom se o něj starali a vždycky ho důkladně očistili, tak jako si hudebník čistí svůj nástroj. Vštěpovali nám to už na škole. Ale to jsme byli mladí, teď už tělo jen tak něco neomluví. Hlásí se o péči. Nejen fyzickou.

Petra Hřebíčková má na sobě top, kalhoty i boty Zara.

Mluvily jsme o rolích, ale co pomůže, když nás potká smutná událost v životě? Dát tomu čas, prožít si to, vědomě se hýčkat, být k sobě laskavá?

Všechno, co jste vyjmenovala. Není dobré si smutek neprožít. Vzpomeňme si na film V hlavě. Potlačit smutek, snažit se a být neustále radostná, i když to není pravda, je kontraproduktivní. Naopak je potřeba si to prožít. Když to tělu dovolíte, má možnost to ze sebe smýt. Na druhé straně pozor na tu hranici, kdy se v tom člověk už patlá a začne mu být příjemné setrvávat v utrpení a sebelítosti. Je dobré si říct, jaké mám možnosti, a na těch pak pracovat. I když to někdy vypadá bezvýchodně.

Někomu pomáhá vymluvit se z toho, jiného to naopak drásá.

Je fakt, že pokud to trvá dlouho, lidé vás už skoro nechtějí potkávat, protože si neustále stěžujete a brečíte. Od toho, abychom to mohli sdílet, když potřebujeme, jsou tu ti nejbližší anebo pak terapeuti. Ale člověk je v tom stejně nakonec sám, nikdo to za něj nevyřeší. A i tohle je dobré si uvědomit. Nechat si pomoct, mít se komu vyplakat, ujasnit si svoje možnosti – a pak jít dál.

• Kde Petru uvidíte? Česká televize nedávno uvedla osmidílné kriminální psychologické drama Hec, kde Petra Hřebíčková hraje hlavní roli kriminalistky Aleny. Na začátku léta pak dotočila rovněž osmidílný seriál Jobovka, jehož scénář napsal její partner Matěj Dadák. Kromě toho můžete Petru vidět v pražském Divadle Ungelt ve hře Společně o soužití jednoho manželského páru (s Markem Němcem). S Jiřím Langmajerem pak hraje v představení V závěji v Komorním divadle Kalich.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Petra Hřebíčková: Když nehraju, hrabu se v hlíně“ v časopise Marianne 10/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.