Po čtyřicítce se v ženách něco zlomí. U některých možná až po padesátce. Možná je to hormonální koktejl, možná únava z věčného přizpůsobování, možná pocit, že život je příliš krátký na to, abychom se pořád snažily někomu vyhovět.
Ještě před pár lety jste se snažila všem vyhovět, na každou zprávu odpovědět co nejrychleji, dorazit na každou oslavu a hlavně nikdy nedat najevo, že už toho máte dost. Usmívala jste se, i když vás někdo rozčiloval, zatahovala břicho při focení, omlouvala se za vlastní názor a občas jste si koupila šaty o číslo menší s vidinou, že do nich určitě zhubnete. Jenže pak přijde čtyřicítka, pětačtyřicítka nebo padesátka a něco se začne měnit. Co už ženy v určitém věku nebaví předstírat?
Petře je 46 a ještě před pár lety měla pocit, že musí být všude. Narozeniny kolegyně, sraz ze základky, večírek kamarádky, oslava tchánových narozenin i posezení s lidmi, jejichž jména si nikdy nezapamatovala. Dnes už má jinou strategii. Když se jí nechce, prostě nejde. „Dřív jsem vymýšlela komplikované výmluvy. Že mám migrénu, že hlídám děti, že ráno vstávám. Dneska řeknu, že se mi nechce. A víte co? Svět se nezbořil.“
Že nám nevadí, jak vypadáme na fotkách
„Nefoť mě zespodu! A počkej, ještě si upravím vlasy. A hlavně mě vyfoť z levé strany!“ Tak nějak vypadala fotografická pravidla třiačtyřicetileté Jany. Dnes už se sice pořád ráda podívá, jak na fotce vypadá, ale odmítá trávit půl hodiny retušováním vlastního obličeje. „Jednou jsem si na Instagram dala fotku bez filtru a kamarádka mi napsala, jestli jsem nemocná. To mě pobavilo. Takže teď už se snažím vypadat jako já, ne jako moje digitální dvojče.“
Že nás nic nebolí a všechno zvládáme
Lenka, které je osmačtyřicet, bývala přesvědčená, že musí všechno zvládnout. Práci, domácnost, děti, nákupy, rodiče i organizaci rodinných dovolených. Když ji bolelo v zádech, mlčela. Když byla unavená, dala si kávu. Když už nemohla, přidala si další úkol. Dnes už má jasno: „Když mě bolí záda, řeknu, že mě bolí záda. Když jsem unavená, jdu si lehnout. A když někdo potřebuje pomoct, může si o pomoc říct taky někomu jinému.“
„Dřív jsem měla doma pořád uklizeno. Kdyby někdo zazvonil, mohla jsem ho pozvat dál, aniž bych se musela stydět,“ vzpomíná Martina (45). „Teď mám občas na gauči prádlo, v kuchyni hrnek od rána a na stole rozečtený časopis. A jestli se to někomu nelíbí, může se dívat jinam.“S věkem se mění i naše představa o dokonalé domácnosti. Už nechceme před každou návštěvou leštit koupelnu, schovávat věci do skříně a předstírat, že u nás nikdo nebydlí.
Že bychom si neměly říkat o peníze
Eva (49) si vzpomíná, jak dlouho jí bylo trapné říct si v práci o vyšší plat. „Vždycky jsem měla pocit, že musím nejdřív dokázat, že si ho zasloužím. A pak ještě trochu víc. A pak ještě jednou tolik.“ Dnes už se na peníze dívá jinak. Když odvádí dobrou práci, očekává za ni odpovídající odměnu. Bez omluv, bez zbytečného vysvětlování a bez věty „já vím, že je to možná trochu troufalé“. Stejně tak už nemá potřebu nabízet kamarádkám, že jim něco udělá zadarmo, jen aby nevypadala divně. I čas má svou hodnotu. A říct si o ni není drzost.
Že nás nezajímá, co si o nás myslí ostatní
„Jednou jsem si vzala na rodinnou oslavu výrazné červené šaty a tchyně se mě zeptala, jestli si myslím, že se to v mém věku hodí,“ říká Klára, které je 47. „Dřív bych se šla převléknout. Dneska bych jí řekla, že ano, a ještě bych přidala červenou rtěnku.“ To je jedna z výhod přibývajících let. Už tolik neřešíme, jestli jsme dost elegantní, dost štíhlé, dost mladistvé nebo dost nenápadné. Nikdy se nezavděčíme všem. Tak nosíme, co se nám líbí, říkáme, co si myslíme, a občas si dovolíme být extravagantní. Čekat na vhodnou příležitost? Možná nikdy nepřijde.
Doporučujeme
reklama
Že nás baví předstírat, že rozumíme všemu
Čtyřiačtyřicetiletá Monika už se nebojí zeptat. Ať jde o nové technologie, trendy na sociálních sítích nebo o to, co přesně znamená výraz, který její děti používají u večeře. „Dřív jsem přikyvovala, abych nevypadala hloupě. Teď se klidně zeptám, co je to za nesmysl. A někdy zjistím, že je to opravdu nesmysl.“ Nemusíme vědět všechno, sledovat každý trend ani předstírat, že nás zajímá nejnovější aplikace, kterou používají teenageři. Neznalost není ostuda. A přiznat, že něčemu nerozumíme, je lepší než celý večer předstírat, že jsme odbornice na všechno.
Zdroj: autorský text
Hana Dvorská: Konec manželství mě hrozně sejmul, pomohla mi nová láska
