Na první pohled nenápadný domek, schovaný v historické zástavbě Vamberka, měl původně ustoupit demolici. Jeho majitel a architekt se ale nakonec rozhodli zachovat nejen sto dvacet let starou stavbu, ale také ruinu bývalé likérky, která leží přímo pod ní. Výsledkem je neobyčejné bydlení o užitné ploše pouhých 32,3 metru čtverečního. Najdete v něm knihovnu přes celou stěnu, ložnici na galerii, koupelnu připomínající jeskyni i okno, ze kterého se otevírá pohled na pozůstatky dávno zaniklé továrny.
Jen několik kroků od náměstí ve Vamberku se ukrývá místo, které by kolemjdoucí snadno přehlédli. Na skále nad řekou Zdobnicí stojí malý domek, pod nímž se rozprostírají pozůstatky někdejší likérky z konce 19. století. Když sem v roce 2014 poprvé přišli architekt Martin Kožnar z ateliéru Architektura srdcem a majitel Vladimír Pešek, našli zanedbaný dvůr zarostlý náletovou zelení a stavbu, která měla své nejlepší roky dávno za sebou. Zpočátku dokonce uvažovali, že domek zbourají. Nakonec však zvítězila atmosféra místa a rozhodnutí zachovat co nejvíce z jeho původní podoby.
Místo demolice přišla záchrana. A pod nánosy suti čekalo překvapení
Domek v minulosti sloužil jako skladiště likérky. Sousední tovární budova už dávno nestála, její zbytky však zůstaly ukryté pod množstvím suti. Architekt s majitelem se rozhodli ruinu nezakrývat ani odstraňovat, ale naopak ji očistit, zpevnit a začlenit do nového života celého pozemku.„Poprvé jsme u domku na dvoře zpustlém náletovou zelení před ruinou bývalé likérky stáli s investorem a kamarádem v jedné osobě, Vladimírem Peškem, v roce 2014,“ vzpomíná architekt Martin Kožnar. Přiznává, že původně zvažovali demolici. „Nezaměnitelný genius loci nás ale přesvědčil k opaku.“ Rozsah prací byl značný. Z pozemku postupně odvezli více než osmdesát tatrovek suti. Teprve potom se naplno ukázalo, jak působivý prostor pod domkem vzniká a jak silné propojení mohou mít obě stavby, přestože z jedné zůstaly jen obvodové zdi a další fragmenty.
Zatímco běžná rekonstrukce by se možná snažila podobné pozůstatky odstranit, tady se staly jedním z nejdůležitějších prvků celého projektu. Staré zdivo připomíná minulost místa a zároveň vytváří neobvyklou kulisu pro současné bydlení. Samotný domek ovšem nebyl v dobrém stavu. Jeho nepravidelný, lichoběžníkový půdorys komplikoval stavební práce a nosné zdivo bylo natolik křehké, že se stavba po prvních zásazích ocitla na hranici své existence. Některé konstrukční prvky museli řemeslníci připravovat s velkou přesností už během hrubé stavby. Zvláštní výzvou byla také opuková zeď na hranici sousedního pozemku, kterou architekt chtěl ponechat přiznanou v interiéru. Kvůli chybějící hydroizolaci ji však bylo nutné podříznout. Šlo o náročný zásah do materiálu, který by řada řemeslníků raději odstranila a nahradila novým zdivem.
Křivé stěny chtěl architekt záměrně
Na rekonstrukci je zajímavé i to, co by jinde mohlo působit jako nedokončená práce. Stěny nejsou dokonale rovné, omítky mají nepravidelný povrch a některé rohy se místo ostrých hran jemně zaoblují. Architekt totiž nechtěl vytvořit dokonale uhlazený interiér, který by popřel stáří domu. Naopak se snažil zachovat jeho přirozený charakter. Místního zedníka Miroslava Charváta proto musel přesvědčit, aby pracoval jinak, než byl celý život zvyklý. „Padesát let se řemeslník učí, že má dělat rovné, hladké stěny. A my po něm potom chceme pravý opak,“ říká s úsměvem Martin Kožnar. Nepravidelné kletované štuky, nerovná fasáda a měkce zaoblené detaily dnes patří k tomu, co dává domu jeho osobitost.
Zásadním úkolem bylo také dostat do původně tmavého prostoru více denního světla. Dvě fasády orientované na východ a sever neposkytovaly ideální podmínky, a tak se architekt rozhodl pro výraznější zásah do konstrukce. Odstranil původní stropy a několik starých kleneb, střechu nechal zvednout o 75 centimetrů a doplnil velká okna směrem do zahrady i zdvojená střešní okna. Malý domek tím získal vzdušnější interiér a dostatek světla. Nejdůležitější změna však přišla na severní štítové stěně.
Knihovna přes celou stěnu rámuje výhled, který žádný obraz nenahradí
Jedním z nejpůsobivějších míst domku je velké hluboké okno obrácené směrem k ruině likérky. Architekt ho pojal téměř jako galerijní výklenek, do kterého se dá pohodlně usadit a pozorovat okolí. Kolem okna navrhl knihovnu zabírající celou štítovou stěnu. Police tak nejen poskytují místo pro knihy, ale také rámují výhled na staré tovární zdi, řeku a vzdálený horizont. „Vytvořili jsme hluboké okno – téměř jako výklenek v galerii, obklopené knihovnou. Tím vzniklo místo, kde se dá sedět, ležet, zpomalit a jen pozorovat zdi, které kdysi nesly střechu likérky,“ popisuje Martin Kožnar. Za oknem se neodehrává žádná velkolepá podívaná v tradičním smyslu. Architekt s majitelem dokonce pohled na továrny a horizont nazývají Lhotákovým, podle malíře Kamila Lhotáka. Knihovna je společně se schodištěm hlavní dominantou obytného prostoru. Její přítomnost zároveň ukazuje, jak promyšleně se zde pracovalo s každým centimetrem.
Na 32 metrech čtverečních se našlo místo pro kuchyň, obývací prostor i ložnici
Přestože má domek užitnou plochu jen 32,3 metru čtverečního, interiér nepůsobí jako soubor malých oddělených místností. Architekt ho pojal jako jeden propojený prostor, ve kterém jednotlivé funkce přirozeně navazují. Hned u vstupu se nachází jednoduchá kuchyňka s jídelním koutem. Nepřitahuje pozornost zbytečnými ozdobami, zato ukrývá jeden neobvyklý prvek. Majitel do ní zakomponoval recyklovaný mramorový dřez podle návrhu nizozemského architekta Michela de Klerka, který zachránil před vyhozením. Vedle kuchyně vznikla koupelna, jejíž řešení patří k nejodvážnějším částem rekonstrukce. Do malého nepravidelného prostoru majitel s řemeslníky zasadili velkoformátové pískovcové bloky z lomu Tekam. Jednotlivé kusy museli přesně nařezat a přizpůsobit tvaru kleneb.
Výsledkem je koupelna s neobvyklou atmosférou, která připomíná malou kamennou jeskyni. Její podobu přitom neurčoval pouze architektonický výkres. Řada detailů vznikala postupně přímo v dílně Vladimíra Peška. Za kuchyňkou se otevírá hlavní obytný prostor s krbovými kamny Morsø. Nad ním zůstává přiznaný krov se subtilními recyklovanými krokvemi, které architekt rozmístil po třiceti centimetrech. Jejich pravidelný rytmus se promítá také do podoby schodiště. To vede na otevřenou galerii nad kuchyňkou a koupelnou, kde se nachází spací zóna. Zároveň funguje jako vestavěná úložná skříň, takže v malém domě plní hned několik úkolů.
Lustr ze starého navijáku a stolek z kamene nalezeného v ruině
Domek je plný detailů, které by v běžném obchodě s nábytkem hledal člověk marně. Mnohé vznikly z původních materiálů, starých předmětů nebo přímo v dílně majitele. Jedním z nich je litinový lustr přezdívaný „kočka“, který Vladimír Pešek vytvořil ze starého navijáku z dílny svého otce. Další neobvyklé svítidlo nese název „Aranky Šiška“. Navrhl ho architekt Martin Kožnar a majitel ho sestavil ze šesti dřevěných šišek, tří dubových a tří ořechových, do podoby hroznu. Zajímavý příběh má také konferenční stolek na kolečkách. Jeho základem je pískovcový kvádr nalezený při odklízení suti z bývalé likérky. „V ruině bylo zahrabáno mnoho pískovcových kvádrů. Vladimír jich několik umístil v zahradě a z jednoho z nich udělal tento konferenční stolek,“ vysvětluje architekt. Drobné detaily interiéru sjednocuje jednoduché kování LUSY od české manufaktury M&T v matně černém provedení. Architekt ho zvolil pro okna i dveře, aby jednotlivé prvky působily přirozeně a nerušily celkový charakter prostoru.
Zahrada se prolíná s domem. Ruina likérky dostává další život
Rekonstrukce neskončila u obvodových zdí domku. Stejně důležitou součástí projektu se stala zahrada a pozůstatky bývalé likérky. Velké posuvné okno směrem na terasu umožňuje propojit obytný prostor s venkovním prostředím. Zahrada, při jejímž vzniku posloužilo jako inspirace dílo Zahrada od Jiřího Trnky, se postupem času proměnila v přirozeně rostoucí, lehce divoké místo. Její neformální charakter dobře doplňuje staré zdivo. Rostliny, terasy a jednotlivé výškové úrovně vytvářejí prostředí, ve kterém není na první pohled jasné, kde končí zahrada a začíná historická stavba. „Ruina získala v průběhu let výraz, který by žádný architekt nenavrhl – přirozenou krásu nahodilosti,“ říká Martin Kožnar. Během rekonstrukce vznikl také nápad umístit do prostoru ruiny malou zavěšenou saunu a vytvořit soustavu propojených úrovní. Zamýšlená trasa by vedla z horní terasy přes vstup do sauny v mezipatře a dále po historickém schodišti až do původního přízemí likérky. Odtud by bylo možné pokračovat na severní terasu.
Zdroj: autorský text, MgA. Martin Kožnar, ateliér Architektura srdcem
