Celý rok s vánočními koulemi, zvonky, ptáčky, kominíčky, ořechy, rampouchy… ze skla foukaného ústy. Celý rok mezi ručně vyráběnými ozdobami na stromek, to je práce a život manželů Juklových v rodinné firmě Ozdoba.
V přízemí i patře podlouhlé budovy u centra Dvora Králové nad Labem se to blýská do stříbra i zlata. Třpytivý prach poletuje všude! Pod rukama šikovných dam i jednoho muže se tu právě rodí originální vánoční ozdoby. Skrz okna je zvenku nasvěcují sluneční paprsky… Sem tam hučí modrý plamen kahanu. „Jestli zdobím doma stromek? Neptejte se,“ rozesměje se Martin Jukl, který po pradědovi, dědovi, otci i strýci zdědil celoroční Vánoce. Jak? Byl rok 1930, když Václav Berger, který dosud obchodoval se skleněnými korálky, reagoval na krizi a začal s ruční výrobou vánočních ozdob. Založil firmu. „Pamatuju, jak ještě děda v dílně foukal. Zkusil jsem to, ale na ta kouzla bylo v mém věku brzo,“ říká dnešní majitel obnovené firmy. Jako mnohé byla totiž rodině roku 1948 znárodněna, zakladatel v ní musel dělat skladníka.
Ve stříbřírně, otevřené místnosti na dlouhé chodbě, pracuje muž. Ozdoby vyfouknuté kolegyněmi z ruky, ale i ty z forem stříbří zevnitř… Ovšem postupně! Zrod křehkého zboží začíná skleněnými trubicemi, jsou různě dlouhé, mají odlišný průměr, sílu.„Průhledné skleněné pruty kupujeme v cizině, u nás už se nevyrábějí,“ bere si slovo Romana Juklová, majitelova choť, která se věnuje obchodu, lidem, prodeji… a míří ke dveřím, za nimiž u dřevěných stolů foukají čtyři ženy základy půvabných ozdob. Koule, zvířata, špičky… „Kahanem nahřátou trubici vložím do formy rybičky. Nechám ji chvíli uvnitř, pak otevřu a vyjmu,“ předvádí tmavovláska a průhledného kapříka nasadí zbytkem trubičky (kouká mu z pusy) na kovový držák, kde zvíře zchladne. Dnešní „výlov“ je početný. Až bude dost ryb, jdou na řadu šišky. „To je výroba pomocí forem. Složitější je ta, kdy se každý tvar fouká. Co kus, to originál,“ přibližuje Romana a ukazuje na autorku řádky labutí. U nich formou vzniká tělo, ale hlava i kroucení krku je dílo kreativity tvůrkyně. Všechny ženy, které se podílejí na vzniku ozdob, mají cit pro sklo, umějí malovat, mají uměleckou tvůrčí invenci, trpělivost. Jde převážně o sklářky…„Tvary se inovují, mění, tudíž se snažím z každé série uchovat vzorek,“ ukazuje na miniarchiv Romana.
Foto: Robert Tichý pro Marianne Venkov a styl
Foukání elegantních špiček s jednou či dvěma koulemi není snadné, chce grif. Ten je nutný též u volavek, čápů a dalších figur.
Zvonek i rampouch
„Teplota ohně kahanu má přes tisíc stupňů,“ hlásí blondýnka, která paradoxně horkem tvoří rampouchy. „Dělám ozdoby dvacet let, v oboru jsem i vyučená, mě překvapí už máloco. Ale začátky byly složitější, mnohé tvary mám odžité, odbrečené,“ popisuje s tím, že ráda dává život zvonkům. Jsou těžké! Své nápady sklářka má, ale: „Musí se vážit, zda by člověk ten tvar uměl vyrábět v žádaném množství za daný čas. Upřímně? Tu a tam vzniká novinka, aniž bych chtěla.“Na řadě je stříbřírna a proces stříbření mužskou rukou. Ta vstříkne roztok z dusičnanu stříbrného a reakční látky ředěné vodou do průhledného budoucího klenotu na vánoční strom, jarní větve doma, v zahradě či doplňku dekorací (úžasné je vejce!). Poté se baňkami potřásá a roztok z nich vylije. Chemický proces není dlouhý, ale ionty stříbra musí na povrchu hodinu schnout. Všechny ozdoby sem nemíří. „Zdobí se i čiré baňky,“ míní šéfka, jejíž matka též foukala. Ve firmě Ozdoba následuje barvírna. Tak dál, o pár schodů výš…
V rozlehlé prostoře malují dámy vzory na barevné koule štětcem či plastickým tmelem, obličeje postav, čumáky zvířátek. Žádné se netřese ruka. Ani když používají blýskavé posypy. Svorně tvrdí, že udělat sto stejných medvídků není potíž. „Cukání malovat něco jinak mít můžeme, ale existuje mustr,“ shodují se zdejší umělkyně. Který dekor je nejsložitější, se hodnotí dle toho, kolikrát se výrobek bere do ruky. Obávaný tvar je třeba hvězda. Jak je ozdoba hotová a opatřená závěsnou záponkou, balí se do krabic, ale v prodeji jsou i jednotlivě. Přímo zde v prodejně.„Kupují i cizinci, hlavně Holanďané! Mnozí klienti si dávají dělat tvary na zakázku,“ uzavírá Romana. Pozor, první místo firmy nebylo zde. Pan Berger začínal v domku v Bílé Třemošné, pak postavil fabriku v Trotince u Miletína.
Článek vyšel pod původním titulkem „Ozdoby podle pradědy“ v časopise Marianne Venkov & styl číslo 12/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
