Kryštofovo údolí je malebná vesnička v Podještědí. Tereza s Michalem si tu před osmi lety koupili chalupu podobně jako spousta Pražáků, a stejně ji i používali. V pátek sem, v neděli zpátky, většinou zrovna ve chvíli, kdy se jim do města chtělo nejméně. Stále častěji si tedy pokládali otázku: Praha, nebo Kryštofák?
„Naše definitivní rozhodnutí žít a pracovat tady, přišlo postupně. Začali jsme pomalu cítit rozdíly: chuť a vlastně i teplotu vody, kvalitu vzduchu, respektive vůni přírody v porovnání s pachem města. A to nemluvím o rychlosti života a množství stresu, s jakým jsme se v Praze setkávali. Věřím, že to souvisí s věkem, zráním člověka, s prioritami a životními hodnotami, s výchovou dětí a rozvojem sebe sama. Nás navíc hodně baví udržitelnost, která jde ruku v ruce se zdravým životem, duševní i fyzickou kondicí,“ vysvětluje Michal. Zásadní změna životního stylu vyústila před třemi lety také v založení značky udržitelné módy Julie, kterou má pod křídly Tereza: „Jedině, když budeme sami udržitelně žít, můžeme být autentičtí i v našem podnikání, což byl další důvod k přestěhování,“ říká. Michal nedávnou ukončil manažerskou kariéru a pustil se do vlastního podnikání. Může tak doma více pomáhat Tereze s chodem jejího podniku a s péčí o čtyři dcery. Když dům koupili, byl v celkem dobré kondici.„Chalupa byla dobře odizolovaná proti vlhkosti. Chtěli jsme ji ale dostat do co nejpůvodnějšího stavu, proto jsme nakonec předělali víceméně všechno. Prakticky jsme si z ní udělali hrubou stavbu,“ směje se Tereza. Pozvaní řemeslníci, kteří se celé rekonstrukce chopili, odkryli a zrestaurovali staré kamenné zdi a pod Michalovým dohledem udělali i nové podlahy. V těch původních panoval dost velký chaos: v polovině přízemí zůstalo sice po předešlém majiteli podlahové topení, nicméně celou velkou světnici,která je teď hlavní obytnou místností s kamny, i tak „zdobily“ nevzhledné plechové radiátory. Podlaha nebyla ani designově sjednocená: v jedné části zůstala rádoby kamenná dlažba, v druhé dubová prkna a místy plovoucí podlaha v dekoru smrku.
Tereza s Michalem nechali rozšířit podlahové vytápění do celého přízemí, zrušili radiátory a podlahu sjednotili pomocí betonové stěrky Ardex a speciálního nátěru. Prostor se díky bílému základu zklidnil. Nové podlahy položili řemeslníci i v patře, ze čtyři centimetry silných borovicových prken přibitých kovanými hřeby. Celá rekonstrukce nesla jednu jasnou myšlenku: využívat co nejvíce tradiční materiály, klidně druhotně použité z historických staveb, a staré řemeslné techniky z dvacátých let minulého století. Třeba nové příčky nejsou ze sádrokartonu, ale z dřevěné konstrukce obložené prkny s nahazovaným rákosem. „Přestavba se vydařila, i když trvala dlouho, ale chtěli jsme si dát záležet na každém detailu. Důležité byly i barvy, zvolili jsme jemnou škálu v přírodních tónech – bílou, šedou, pudrovou, sem tam černé doplňky. Dům je teď útulný a krásně ladí s přírodou kolem. Soulad se přirozeně přenáší i na nás. Denně spolu všichni večeříme. Mně to přijde naprosto běžné, ale od dětí zjišťuji, že ve spoustě rodin to tak není. Moc si toho vážím,“ vypráví Tereza a pokračuje: „Milujeme advent a všechny naše rodinné tradice. Často máme stromek už od začátku prosince. Nejkrásnější jsou časná rána, kdy snídáme pouze ve světle svíček. Lépe se i peče cukroví. Posloucháme vánoční hudbu, pálíme vonné tyčinky, františky… Nijak zvlášť neuklízíme, uklizeno máme celý rok. Na Štědrý den snídáme cukroví a vánočku, chodíme krmit zvířátka do lesa, pustíme si pohádku, pak přijedou babička s dědou a zdobíme vánoční tabuli – nesmí chybět lněný ubrus, prostírání. Obalujeme skleničky v bílém cukru, aby byly jako od sněhu, smažíme řízky, klobásy i tempeh pro vegetariány, a najednou je večer. Vánoční dárky nakupujeme od menších firem a tvůrců, které známe, rozbalujeme jeden po druhém a snažíme se užít si čas u stromečku co nejdéle, nikam nespěcháme. Vánoce jsou pro nás svátky především sounáležitosti a rozjímání, času, kdy si člověk uvědomí, co je opravdu důležité.“
Článěk vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
