Jiří Langmajer nás exkluzivně pozval na návštěvu svého kutlochu

Kde vznikl nápad nebo spíš potřeba vytvořit si pracovnu?

Nápad a potřeba byly v tomto případě dvě odlišné věci a od nápadu k potřebě to byla velmi dlouhá téměř desetiletá cesta. Potřebu mít vlastní prostor a jakousi pracovnu mám odjakživa. Dřív jsem míval takový malý ateliér v Divadle pod Palmovkou, to bylo fajn. Ale od té doby, co jsme se sestěhovali s mou nynější ženou, jsem žádné takové místo neměl. Řekl jsem si, že si tu radost udělám a dopřeji si krapet soukromí, když mě napadlo, že zahradní domek je k tomu ideální.

Jakou funkci má tato místnost plnit?

V první řadě jde o muziku, jak je zřejmé na první pohled. Dal jsem konečně dohromady svůj gramofon Denon a udělal si pořádek v deskách. Moc se těším, že si tady budu poslouchat jazz, který doma úplně poslouchat nejde, protože holky na to moc nejsou stavěné. Budu se tu učit a taky občas jen tak lelkovat.

Jak moc je pro vás je při učení nových textů důležité okolní prostředí?

Mimořádně. Z 50 % se učím v chůzi, ve chvíli, kdy už text trochu umím. Chodím a říkám si repliky nahlas a jen si kontroluji, že je všechno správně. Když jsem v té prvotní fázi učení, tak si potřebuju sednout ke stolu a soustředit se.

Jednu dobu jste měl docela velké potíže se zády, myslel tento prostor i na to, abyste si mohl odpočinout?

Od Aduš jsem dostal tuto krásnou širokou postel, na kterou se můžu v případě nutnosti natáhnout. To je vlastně jediný kus nábytku, který jsem měl předem koupený, jinak je všechno z Bonami. Tak se těším, že se tady občas se ženou natáhneme spolu.

S interiérem vám pomáhala designérka Bonami Ema Traplová, jak moc měla při výběru jednotlivých věcí a barev volnou ruku?

Já jsem hodně takovej, že potřebuji a vyžaduji, aby věci byly podle mě. Ale asi díky charizmatu Emy, její křehkosti, a hlavně skvělému vkusu, jsem jí nakonec volnou ruku dal. Sám jsem se tomu divil. Malé změny, aby to tu bylo skutečně moje, ještě proběhnou, ale budou to spíš detaily.

Už teď si ale všímám řady vašich osobních věcí...

Je to skutečně velmi osobní prostor. S mým čtyřletým vnoučkem si hrajeme, že je to kutloch jenom pro kluky. Minule jsme si tu pustili hudbu tak hlasitě, že málem popraskaly zdi.

Propagujete dechová cvičení a otužování, v čem vám pomáhají?

Určitě se cítím líp, zaháním tím neduhy spojené se stárnutím, ale také je to skvělé pro lepší koncentraci. Posiluji si tím imunitu a nejsem tolik nemocný. Je to pro mě určitý druh vystoupení z komfortní zóny, o které se snažím každý den. Takže mě to otužuje nejen fyzicky ale i psychicky.

Téma psychického zdraví často akcentujete, v jakém ohledu o psychiku pečujete?

Před mnoha lety jsem pochopil, že si sám nedokážu pomoct. Poznal jsem někoho, s kým bych rád zestárnul a nerad bych, aby mi žena po deseti letech zoufalého soužití řekla, že už to dál nejde vydržet. Šel jsem tedy k psychiatrovi a poprosil, aby se mnou k žití bylo. Spousta mužů se za to stydí, já se nestydím a propaguji, že nemocné může být tělo ale i duše. Když vás bolí žaludek, prášek si v klidu vezmete, ale když je vám blbě psychicky, je to stále bráno jinak. Není vůbec za co se stydět. Přesvědčil mě k tomu fakt, že jsem chtěl být dobrým partnerem a hrozně se mi ulevilo. Dnes už vím, že to bylo dobré rozhodnutí a měl jsem ho udělat klidně o deset let dřív.