Nahlédněte do láskyplné zahrady Tomáše a Tamary Klusových. Velkorysý prostor poskytuje dokonalý klid a souznění s přírodou

Na začátku stál pozemek v bývalé chatové oblasti a provizorní bydlení ve starém sadu. Dnes tu stojí přízemní dům, jehož obytná část se otevírá přímo k vodní hladině. Jezero není jen estetickým prvkem, ale i přirozenou hranicí. Rozděluje prostor a zároveň ho sjednocuje. Autoři návrhu, Ferdinand Leffler, Kateřina Svobodová a Soňa Petényiová, přistoupili k pozemku s respektem. Nechtěli vytvořit dokonalý obraz, ale funkční celek, který bude žít spolu s rodinou. Výsledkem je zahrada o rozloze tří tisíc metrů čtverečních, kde se jednotlivé části přirozeně prolínají a nic nepůsobí odděleně. „To, co se nejvíc promítlo do té zahrady, to je to, s jakým pocitem odsud lidi často odjíždí. A to je, že mají pocit nějaký harmonie a odpočinou si a neví proč. Tady se začalo strašně dobře dýchat. Původně to byly dva pozemky a museli spojit dva docela nesourodý pozemky. Do zahrady se promítla naše životní filozofie. Kdy se člověk má občas zastavit a jen tak být. A v zahradě to jde,“ vysvětluje Tomáš Klus. „Spousta našich přátel říká, to není zahrada, to je celý areál. Toho jsme docílili těma cestami, který krásně navazuji. Navíc se krásně udržují,“ dodává jeho žena Tamara.

Jezero tvoří dominantu zahrady

Největší výzvou bylo jezero. Při pohledu z domu působí krásně a klidně, ale při běžném pohybu po zahradě fungovalo dlouho jako překážka. Rozdělovalo dva pozemky a vytvářelo mezi nimi výraznou výškovou bariéru. Právě s tím si autoři návrhu museli poradit. Pod jezerem vznikl velký terénní val, který zpevnila kamenná zídka. Břeh i prostor pod ní osázeli směsí trvalek a podél zdi zvýraznili osu. Ta dnes místo rozdělování propojuje. Výsledkem je cesta, po níž můžete dojít až k ohništi. Míjíte přitom sad s luční výsadbou, posloucháte vodní střiky a postupně si uvědomíte, že tady nic nekončí ostrou hranou. Naopak. Jedna část přechází v druhou naprosto přirozeně. Právě tahle otevřenost dává celé zahradě lidský rozměr. Není to místo, které vzniklo najednou a bez pochybností, ale prostor, co se vyvíjel spolu s rodinou.

Cesty propojují dům, zahradu i krajinu

Jedním z hlavních úkolů bylo zpřístupnit celý pozemek. Velký terénní val pod jezerem se proměnil v pevný prvek díky kamenné zídce, která drží svah a zároveň vytváří přirozenou osu prostoru. Podél ní vede cesta sloužící dnes jako přirozená spojnice. Právě tady se ukazuje síla celého návrhu. Zahrada se nečlení na izolované zóny, ale funguje jako plynulý celek. Po cestě dojdete od domu až k ohništi, cestou míjíte ovocný sad s luční výsadbou a slyšíte jemný zvuk vody z jezírka. Každý krok má svůj rytmus, nic nepůsobí uspěchaně. Síť cest pod korunami vzrostlých smrků střídá různé materiály. Betonové dlaždice se potkávají s kamennými nášlapy, žulovými odseky, dubovými trámy i mlatem. Výsledkem je přirozený dojem lesní pěšiny. „Lidé by se neměli bát vtisknout do zahrady sami sebe. Tamara s Tomášem si nevrhli vlastní houpačku, kterou jsme v návrhu neměli a dokonale se povedly detaily. Tamara si nakreslila a navrhla svou kůlnu,“ doporučuje Ferdinand Leffrer.

Místa pro setkávání i každodenní život

Srdcem zahrady se stalo ohniště. Tady se rodina i přátelé scházejí, tady vznikají vzpomínky. V jeho blízkosti najdete produkční část zahrady, zeleninové záhony, skleník i menší pěstební políčka. Dům se zahradou propojují masivní dubové schody. Neplní jen praktickou funkci, ale fungují i jako místo, odkud máte přehled o dění kolem. Děti tu mají dost prostoru na vlastní svět. Dva rovné trávníky vznikly kvůli fotbalu, houpačka je robustní tak, aby si na ni sedli i dospělí, a velká část zahrady zůstává záměrně volnější a méně kontrolovaná. Ne všechno se tu uklízí do posledního jehličí a ani se o to nikdo nesnaží. Zahrada nabízí i klidnější zákoutí. Za ložnicí se skrývá menší intimní prostor, kde se dá na chvíli ztratit. Nedaleko se nachází slepičí výběh s netradičními plemeny drůbeže, který dodává místu další rozměr.

Přirozenost není náhoda

„Moje přání bylo, já jsem měl totiž dvě přání v rámci té zahrady, aby se co nejméně kácelo. Byly tady prostě stromy, které sem vyloženě nepatřili a museli jít. Nějaké tuje, co vysávají strašně moc vody z půdy a jeden špatný modřín. A pak moje druhé přání bylo, aby tady byla louka v tom sadu, aby to bylo fakt plné života přes léto. Takže se tady vysadila louka a rostliny, které se tam ukazují, se neustále proměňují a je to plné života. Máme tu slepýše, žáby. Je to krásné“, vzpomíná Tomáš. Původní malý domek, kde rodina několik let žila, dnes slouží jako ateliér a pracovní zázemí. Zahrada tak pomohla spojit dva domy na jednom pozemku tak, aby si nekonkurovaly, ale fungovaly spolu. Vstupní část doplňuje kůlna z opalovaného dřeva. V budoucnu k ní přibude sauna, která bude respektovat stejný materiál i tvarosloví. Zahrada Tomáše a Tamary Klusových není zajímavá jen tím, jak vypadá. Hlavně tím, co umožňuje. Dává rodině možnost být spolu, ale i chvíli každý po svém. Nabízí cesty, které mají směr, a místa, kde se dá úplně přirozeně zastavit.

Zdroj: flera.cz