Ke vzrušujícím zážitkům z cizokrajných destinací a slané příchuti oceánů se manželský pár Lenka a Tomáš Benešovi vrací hlavně ve vzpomínkách. Úžasný klid svého domu i zahrady na Kokořínsku si nyní užívají. plnými doušky. Kdo jim tam dělá společnost?
Před pandemií, která omezila svobodu jejich cestování, zavřeli oči a snaží se vidět jenom radost a krásu místa, do něhož se před více než dvaceti lety beznadějně zamilovali – místa s adresou v poslední rokli tajuplného Kokořínska, kde žijí svůj venkovský sen.
Text: Adéla McLintock
S Řípem na dohled
Lepší pozemek si dvojice vybrat nemohla. Na jednom jeho konci se v dáli rýsuje Milešovka a Říp, na druhém stojí roubenka ze 17. století. Kdybyste ji tehdy viděli ve zbědovaném stavu, nejspíš byste si zaťukali na čelo a pronesli cosi o bláznovství toho, kdo by se ji snažil zachránit. Jenže to neznáte Lenku s Tomášem, jimž práce není citzí, a to všeho druhu. Po pár letech dozorovaných památkáři, vyvedli cennou ukázku lidové architektury z propadliště dějin a začali v ní komfortně bydlet. Krom všeho ostatního prošla puntičkářkou renovací také pavlač dlouhá asi dvacet kroků. Vchází se na ni dveřmi z útulných pokojíků nebo po schodech vedoucích ze zápraží. Ještě se nenašel nikdo, kdo by odolal jejím výšinám. Vidět je z ní na náves a zahrada ve dvoře uzavřeném impozantní bránou s klenutým nadpražím se odtud prostírá jako na dlani. Zatímco dole, když stojíte s nohama zabořenýma v měkké trávě, se vám svou mohutností vnucují břízy a lípami a jehličnany, při pohledu z ptačí perspektivy dominuje nad vším ostatním blyštivá hladina koupacího jezírka, tvarem připomínající nakousnutý proslulý valašský koláč frgál, o které se rodina dělí s lekníny, rybami a jinými vodomily.
Foto: ADÉLA MCLINTOCK
Doporučujeme
reklama
Kouzelná zahrada
Slastná je také procházka zatravněnou zahradou, kterou majitelé rozčlenili na okrasnou, lesní a užitkovou. V rovinaté části mezi dvorem a uměle vysázeným lesíkem s borovicemi a smrky a vzácnou metasekvojí si můžete zahrát koulenou a pak posedět pod pergolou se střechou z rákosí protkaného hnízdečky mírumilovných včel samotářek. Tady každý nejde svůj vnitřní klid a při pohledu do záhonu s růžově a lososově odkvétajícími růžemi zjistí, že i přírdda oddechuje klidněji, že už nesrší energií jako v létě. Poslední poklady vydává také zeleninová zahrada, která by udělala dojem i na šéfkuchře s michelinskou hvězdičkou. Dýněmi a maliním však cesta objevů nekončí. Ještě je tu ovocný sad, kde každý podzim dozrává všecko, nač si mlsný jazýček vzpomene – cukrově sladké hrušky, nakyslá jablka, exotické kdouloně i jedlé kaštany. Neodolali byste. Ani já jsem neodolala. Křupavým kousnutím do jablíčka jsem porušila kouzlo ticha. A v tom se to stalo. Nejdřív se zalesklo jedno očko, pak druhé, třetí, a než by řekl švec objevilo se za plotem stádo černých vlněných kuliček na tenoučkých nožkách a zvědavě skrze plaňky zjišťovalo, kdo se tu láduje ovocem. Načapaly mě ouesantky, nejmenší ovečky na světě, které už dlouho dělají Benešovým milou společnost a do dnešní nejisté doby vnášejí nefalšovanou radost.
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
