Nová doba rozděluje rodiny na „obývákové“ a „ložnicové“. Zjistěte, kam patříte vy

Podle nepsaných pravidel, které se objevily především na TikToku, se za „obývákové rodiny“ považují ty, které se většinu času scházejí v jednom společném prostoru. Nejčastěji je to obývací pokoj nebo třeba jídelna – zkrátka místo, kde je hlavní televize, pohovka, hračky, knihy a odehrává se tam každodenní život. Naopak „ložnicové rodiny“ tráví doma čas spíše odděleně. Každý člen rodiny se stahuje do svého pokoje, pracovny nebo ložnice, často se svým vlastním zařízením a obrazovkou. Každý způsob rodinného fungování se pak promítá i do dalších oblastí – například do toho, zda rodina večeří společně u stolu, nebo každý zvlášť.

Sami v ložnici

Spousta lidí se dnes na sociálních sítích svěřuje se svými vzpomínkami na to, že vyrůstali právě v „ložnicových rodinách“. Některé vzpomínky jsou až překvapivě silné. Jedna z žen například popisuje, jak jí maminka podávala večeři na tácu přede dveře pokoje. Jiní si pamatují věty typu „teď nás prosím neruš“, které v nich zanechaly pocit, že si musí poradit a vystačit sami.

Další zase s nadsázkou tvrdí, že „ložnicovou rodinu“ poznáte okamžitě – byt působí uklizeně a sterilně, jako by v něm ani žádné děti nebydlely. Teprve po otevření dveří do dětských pokojů se ukáže skutečný svět plný hraček a nepořádku. Rodiče „ložnicových rodin“ totiž často „vyhánějí“ děti do pokojů, aby nedělali nepořádek po celém bytě. Jak ale zaznívá v řadě videí, hračky na zemi se uklidí, ale pocit přijetí a bezpečí, který si děti odnášejí, nahradit nelze.

Pocit přijetí je víc než dokonalý pořádek

Silnou výpověď přinášejí i lidé, kteří jsou dnes rodiči, ale sami jako děti vyrůstali v prostředí, kde se necítili vítaní mimo svůj pokoj. Popisují, že si netroufli přinést své věci do společného prostoru, sednout si do obýváku nebo být součástí rodinného dění. O to větší důraz dnes kladou na to, aby jejich vlastní děti měly pocit, že mohou být kdekoliv doma samy sebou. Že si mohou hrát v obýváku, být uprostřed všeho, i za cenu nepořádku. Právě tento pocit přirozené blízkosti je pro mnoho rodičů potvrzením, že ve výchově dělají něco správně. Pro dospělé, kteří vyrůstali v „ložnicových rodinách“, může být myšlenka „obývákové rodiny“ dokonce léčivá. Pomáhá jim přijmout chaos, hluk a nedokonalost jako něco, co patří k pocitu domova.

Každá rodina je jiná

Samozřejmě neexistuje jediné správné řešení. V mnoha rodinách se přirozeně prolínají oba přístupy. Menší děti tráví čas v obýváku, zatímco starší se s přibývajícím věkem více stahují do svých pokojů. Rodinná dynamika se navíc mění v průběhu času. Záleží na tom, jak jsou rodiče pracovně vytíženi, na množství mimoškolních aktivit dětí nebo na různých povahách všech členů domácnosti. Pro někoho je společný prostor místem energie, pro jiného je zase nejlepší útočiště vlastní pokoj.

Každý společně strávený čas se počítá

Přesto se ukazuje, že snaha vytvořit alespoň občas společný čas v jednom prostoru má svou hodnotu. Neznamená to být spolu neustále ani jíst každé jídlo u jednoho stolu. Stejně důležité je respektovat potřebu soukromí, ticha a prostoru – a to i u rodičů. Pokud se rodina neschází každý večer nebo tráví většinu času odděleně, není to automaticky selhání. Jen to znamená, že pro každou rodinu je ideální něco jiného. To podstatné, co si děti – i dospělí – odnášejí, je pocit sounáležitosti, bezpečí a vědomí, že doma mají své místo. Ať už je to uprostřed obýváku plného hraček, nebo za dveřmi vlastního pokoje. Protože jednou, až bude doma až příliš velké ticho, možná si uvědomíte, jak vám ten chaos chybí.

Zdroj: autorský článek, parents.com