Maratonkyně Kateřina Kašparová: Loni touhle dobou jsem prožívala nejhorší období svého života

Kateřina Kašparová pochází z Velké Bukové a oblíbila si extrémně dlouhé trasy – ultramaraton. Na řeckém Sparathlonu v délce 246 kilometrů si doběhla pro stříbrnou příčku. Teď ke svým „rekordům“ přidala knihu Neutečeš – Tam, kde mozek končí, začíná ultramaraton srdce. Jde o osobní zpověď, ve které přibližuje čtenářům bolesti ze ztráty nejbližšího člověka i to, jak těžké je pečovat o své nemocné blízké.

Dokážete popsat moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že při běhu musíte přestat spoléhat na logiku a začít věřit pocitu?

Určitě na těch delších tratích. Po určitých hodinách už mozek přestává fungovat tak, jak jsme zvyklí. Nejdřív je myšlenka, pak je pocit. Vy si často myslíte, že nemůžete, a z té myšlenky vzniká ten pocit. Důležité je si uvědomit, proč to děláte, a opravdu běžet srdcem. 

Dá se ten pocit, že už to nejde, překonat?

Určitě dá, je to jen pocit.

Ve své knize se ptáte čtenářů, kdy je naposledy zklamala intuice. Kdy zklamala naposledy vás?

Mě intuice naposledy zklamala v osobním vztahu. Více jsem věřila představám, než realitě a intuici.

Dá se z toho poučit?

Když chcete, tak dá. Jsem si jistá, že nám chodí určité životní zkoušky a když se z nich poučíme a vyjdeme z toho pozitivnější a poučenější, tak přijde třeba další zkouška, ale zase jiná.

Mohlo by se vám líbit

Spisovatel Josef Formánek a jeho rada na zlomená srdce: Nevzdávejte to, nakonec vždycky přijde svítání

Můžeme se naučit intuici poslouchat? A myslíte, že ji máme vrozenou?

Myslím, že máme. Spíše jsme na ni zapomněli.

Vaše kniha je velmi osobní. Byl moment, kdy jste si říkala, tohle už je moc, odhaluji příliš? 

Spousta věcí se do knihy nakonec nedostala. Protože by si mnozí možná říkali, že jsem si to vymyslela. Není tam všechno ohledně mých rodičů, není tam největší bolest ohledně úmrtí mého bratra. Kdo ji četl, tak si všiml, že tam není nic o mých partnerských vztazích. Ale to byl záměr. I když je kniha od srdce, všechno je v ní promyšlené. Ale zase když k sobě čtenáře nepustíte, tak to budou obecné blafy o ničem, a to jsem taky nechtěla. Hodně lidí mi psalo, že jim kniha pomohla, že zažívali to samé, jen neměli odvahu to řešit. Nejsem člověk, který by to řešil na sociálních sítích, jsem milovník knih a tato kniha je pro mě určité pouto.

Jste stará škola?

Jsem, miluji knihy, ráda si v nich podtrhávám, píšu si do nich. Baví mě se k nim po letech vracet a říkat si, teď bych si podtrhla něco jiného, nebo skvělé, posunula jsem se.

Která část knihy pro vás byla při psaní nejtěžší?

Ta poslední. Psala jsem ji a zároveň ji prožívala. Loni touto dobou jsem měla asi nejtěžší období svého života. Tatínka jsem měla na následné péči v nemocnici, maminka se zhoršovala, neměla jsem doma nikoho, kdo by mi pomohl. Byla jsem na všechno sama. Psychicky jsem byla úplně složená. Nevěděla jsem, co budu dělat. Ve chvíli, kdy nevíte, co bude zítra, jediné, co můžete, je modlit se. Takové ty modlitby beze slov, kdy nic nechcete, jen si přejete, ať se něco stane. Ta bezvýchodnost byla strašně těžká. Bylo to čerstvé a téměř to korespondovalo s tím, co jsem prožívala. Takže to bylo asi nejtěžší.

Mohlo by se vám líbit

Válečná fotografka Jarmila Štuková pro Marianne: Když musím volit mezi fotkou a pomocí, volím pomoc. V tom mám jasno

Píšete o bolestných ztrátách. Jaký vztah máte dnes k tichu a zastavení, které jste byla nucená přijmout?

Já ticho miluji. Medituji, cvičím jógu, chodím do lesa, jsem strašně ráda sama. I když jsem třeba v sauně, jsem odpojená, a ty lidi jen pozoruji. Nebo když běžím. Neznamená to, že jsem asociální, ráda si s lidmi povídám, ale když je to jeden na jednoho. To si nejvíc řeknete. Ticho promlouvá, je to to nejkrásnější, co můžete zažít.

Po elitních světových závodech jste najednou musela běžet závod jiného typu… starat se o nemocnou maminku. Co vás to naučilo?

Mě to strašně posílilo. Extrémně si vážím maličkostí. Máme tendenci fňukat, když se nám nedaří, ale já si vždycky řeknu, vzpomeň si, jak jsi na tom byla loni, a cítím se vděčná. Píšu si dokonce deník vděčnosti. Když teď jedu za maminkou do Alzheimer centra, vidím, že je šťastná, a já jsem šťastná za ni. To mi dává klid.

Říkají vám Ultra Katka. Co vlastně pro vás slovo „ultra“ osobně znamená – mimo běžecké vzdálenosti?

Teď už sice ultrazávody neběhám, ale asi mi to vždycky zůstane. To je ta, co běhá daleko a počítá. Ultra je pro mě jako celý život. Protože stejně jako v ultramaratonu nevíte, co přijde za další hodinu. Můžete mít natrénováno, ale nevíte, jestli ten závod doběhnete. V životě je to podobné. Přijde životní zkouška a vy ji nedáte, natlučete si, nedáte to, ale bojujete, a zase přijde další zkouška. Ultra je synonymum pro život.

Píšete o zázracích, které přicházejí, když přestaneme plánovat. Jak těžké je pro vás jako pro matematičku vzdát se kontroly?

Extrémně těžké. Já jsem detailista, mám ráda sladěnost a můj mozek myslí asi o sto kroků napřed než jiným lidem. Neplánovat život je jedna z nejtěžších dovedností, kterou se pořád učím. Cíleně chodím do nejistoty, abych zjistila, jaké to je být životem překvapená.

Mohlo by se vám líbit

Český úspěch ve světě: Jakub Hrůša se stal Dirigentem roku 2026. Jak se mu žije v Londýně a vede své děti k hudbě?

Profesně se věnujete matematice. Každý ultramaraton je tak trochu série malých rovnic, které musíte řešit za pochodu. Pomáhá vám při běhu matematické myšlení?

Pomáhá, nejvíc asi v tom, že si dokážu strašně rychle spočítat, jestli si můžu dovolit zrychlit, zpomalit a tak dále. Dokážu to rychle zhodnotit. Pak také ve strategii, kdy si mám co vzít jíst.

Dá se matematické myšlení využít i v běžném životě?

No samozřejmě, pořád. Hodně to využívám. Ať je to finanční gramotnost, logika, jen tak vás někdo neoblbne. Rychlost spojování slov, které dávají smysl. Matematika není jen v tom, že tady budeme počítat odmocninu ze záporných čísel, ale o způsobu myšlení. Ten se dá naučit. Otvírá vám dveře do všech dalších oborů. Matematika je přece všude. Sloup, to je válec, stůl, to je kruh. My bohužel matematiku oddělujeme od života.

Proč podle vás děti matematiku nesnášejí? Může za to učitel?

Ano. Často je o dvě kapitoly napřed a neumí ji dětem propojit s realitou. Ve chvíli, kdy učivo dětem nebudete vyprávět v příbězích, jsou to pro ně jen další informace, které je brzo zahltí. Musíte jim to povídat v příbězích, které navazují na ty, které už mají v hlavě. Stejně tak navazovat na znalosti, které již mají získané. Matematika je úžasná v tom, že má „desítky“ cest řešení, a vy musíte dětem ukázat všech těch „deset“ cest.

Vidíte nějaké paralely mezi matematickými „neznámými“ a životními neznámými?

V matematice jsou rovnice, které nemají řešení. Nula x rovná se osm nemá řešení, protože nula krát cokoliv je stále nula. I v životě se dost často stane, že nemáte řešení. Já jsem loni neměla řešení, a to řešení nakonec přišlo shůry.

Takže věříte v zázraky?

Ano. Věřím, že vám shůry někdo pomůže. Že se stane něco, co byste vůbec nečekali. Nemusíme všechno plánovat, a ty zázraky stejně přijdou. Musíme tomu ale věřit, pak to přijde. Když nevěříme a propadneme depresi a budeme říkat, že je všechno špatně, tak se to řešení neobjeví. To řešení může být v maličkosti, detailu. Je důležité udržet si otevřenou mysl, že řešení přijde.

Máte nějaký sen? Ať už v běžeckých botách, matematice nebo jinde?

Mám matematický sen. Teď jsem vybudovala matematickou akademii pro děti Math academy, kterou budou moct využívat jednotlivci i školy. Budou mít k dispozici přibližně desetiminutová videa, kde bude jasně a stručně všechno vysvětleno, ale didakticky správně. A pak mám asi největší sen, abych byla vnitřně klidná a šťastná, protože ve chvíli, kdy jste klidná a šťastná, tak jste i zdravá. Pak tady můžu být pro své okolí a dělat dobré věci. Ale je to nekončící dřina.

Zdroj: Autorský rozhovor s Kateřinou Kašparovou