Nebuďte blbí, radí Jaroslav Dušek

Vaše představení často vzbuzuje v divácích smích. Smějeme se pořád stejným věcem, nebo se obsah toho, co je k smíchu, mění?

To se hodně proměňuje představení od představení. Někdy se sejde publikum, které se nezasměje ani tam, kde se vždycky všichni smějí, a obráceně. Ale jedné změny jsem si povšiml. Lidi se teď víc dovedou smát sami sobě. Když jsme začínali hrát představení Čtyři dohody, spoustu věcí brali vážně, hlavně ty, které se týkaly jejich osobní důležitosti. Nechápali, co je směšného třeba na tom, že člověk dělá kariéru. Dneska se umějí válet smíchy, když vidí, jak někdo chce urputně získat nějaký titul. Před pěti lety to tak ale ještě nebylo.

Přitom to navenek vypadá, že jsme čím dál důležitější.

Zesilují obě tendence. Jedna skupina lidí všechno prožívá mnohem vážněji, jsou to lidé, kteří milují pravidla, předpisy, obleky, holdují etiketě, kdo kdy smí kterou vidličkou píchnout do kterého kousku jídla, prožívají jako vrchol lidské dokonalosti. Pak jsou tu ti druzí, já jim říkám přírodní, a u nich smysl pro humor zesiluje, instituce jim začínají připadat směšné. Smějí se i svému minulému životu, kdy žili jakoby zhypnotizovaní zkostnatělou vážnou společností.

Proč vlastně nemají instituce, potažmo lidé, kteří v nich sedí, smysl pro humor?

Chtějí ukázat převahu a sílu. Tu většinou uplatňuje někdo, kdo ji ve skutečnosti nemá. Kdyby měl svoji vnitřní sílu a přirozenou autoritu, tak proč by navenek něco zakazoval? Uvnitř těla máme kostru, mrtvolu, potřebujeme, aby nás nesla, vlastně se o ni opíráme. Je v nás pořád jako to pevné, tvrdé, zkostnatělé. Jenže jde o to, aby nám nezkostnatěly části, které potřebují být měkké, naše srdce třeba. Čím víc dbáme a staráme se o kosti, tím víc kostnatí i myšlení. Pohybujeme se jen v předem daných prostorách jako „správné, špatné, toto se smí, toto se nesmí, tohle se povolí, tohle zakáže, tohle se nám nelíbí, tohle je pěkné“. Dostaneme se do zmrtvělé podoby a mrtvý nás ovládá. Je ale záhada, proč se necháme tak snadno zblbnout.

Jak se stát ze zblblého člověka bytostí, která se umí smát sama sobě?

Je třeba změnit stav vědomí.

Jenže jak?

V zásadě jsou jen dva modely. Buď půjdete v životě cestou pokusů a omylů a vyberete si z nich ten, který vám nejvíc vyhovuje. Anebo zůstanete sám se sebou, jak to pěkně popisuje Hermann Hesse v Siddhárthovi. Buď musíme prověřit všechny dostupné názorové systémy, anebo můžeme jako starý převozník po celý život pozorovat řeku a učit se od ní.

Takže je tedy nejlepší nic nedělat, jen sedět a pozorovat řeku?

Nám moderním lidem se nabízí všude kolem rady, jak máme vypadat, jak se česat, média zajišťují servis, abychom netápali... Ještě že tu máme indiány, a tím myslím doslova lidi žijící blízko bohu (in deus), ostrovy přírodních lidí. Oni vůbec nehromadí majetek. Když indián umře, dostane to, co po něm zbylo, do hrobu, anebo se jeho věci rozdají jiným. O našich domech říkají, že jsou výrazem strachu. Až se přestanete bát, rozeběhnou se volně krajinou, nebudou se lepit k sobě. Současný stav je výrazem ustrašenosti a zkostnatělosti, stejně tak i moderní technika včetně zbraní. Jenže prostředky, které si vytváříme proti strachu, nás začnou samy strašit. ‚Vážné‘ instituce zastřešují mrtvé v nás. Víte, proč Mayové nepoužívali kolo?

Neznali ho.

Ale jistěže ano. Jenže věděli, že by se mu museli přizpůsobovat. Že by pro ně museli stavět silnice, rovnat krajinu. Podívejte, jak ovládají auta nás. Automobilky chrlí nesmyslné množství aut, která nikdo nepotřebuje.

A my pořád přejíždíme a nemáme čas se zastavit a přemýšlet. Filozof Václav Cílek říká, že naše civilizace se snaží učinit auta šťastnými. Stejně si nás podmanily i počítače nebo telefony. Jsou to zvláštní entity, vypadají jako mrtvé, ale nejsou. Aby oživly, využívají nás jako prostředníka. Minimálně nás nutí k nim chodit, dotýkat se jich, mluvit na ně. Je to zvláštní hra. Člověk je podrobený, přestože propadá iluzi, že všechno ovládá. To se dá zmírnit jen humorem. Své vědomí ale měníte ve chvíli, když se na sebe dokážete podívat s odstupem a nadhledem.