Strach a vina se můžou zhmotnit v těle prakticky kdekoli, bolest se dá zvládnout bez léků, říká fyzioterapeut

Nejdřív jste vystudoval fyzioterapii a později jste si k ní dodělal psychoterapeutický kurs. Co vás k tomu vedlo?

Už na vysoké škole jsem dělal víkendovou školu psychoterapie, protože jsem cítil, že bych potřeboval víc porozumět vztahům. Chtěl jsem pochopit, o čem psychoterapie mluví, a nejvíc mě oslovovali přednášející, kteří dokázali teorii propojit s normálním životem. Například profesorka Anna Hogenová, s níž vedu jeden z rozhovorů ve své nové knížce. Po škole jsem pak pokračoval dál: uvědomil jsem si, že je vždycky potřeba se ptát, co je za našimi potížemi, ať už psychickými, nebo fyzickými. Dejme tomu, že jsem ve stresu. Ale proč ho cítím? Co je pod ním? Tohle jsem chtěl pochopit, a když za mnou začali chodit klienti na fyzioterapii, dokázal jsem rozpoznat, jestli jejich potíže jsou jenom tělesného rázu, nebo pocházejí z něčeho, co souvisí s psychikou. Léta jsem tuhle schopnost piloval a dneska už je to pro mě v podstatě automatické.

Skutečně se dá psychické napětí poznat z těla? Nepomáhá vám třeba spíš rozhovor s klientem nebo klientkou?

Když ta žena nebo ten muž chtějí mluvit, jsou otevření, tak to samozřejmě pomůže, ale jde to i bez rozhovoru. Tělo mi to prozradí. Kombinace napětí a blokád to říká přesně. Potom musím obezřetně hledat cestu, jak zejména mužům sdělit, že by za jejich obtížemi mohlo být i něco psychického, protože muži na to nejsou moc stavění. Ženy si to přiznají daleko snadněji. Umějí víc vnímat nepohodu.

Možná i proto se většina rozhovorů v knize týká spíš duše než těla. Je tam filozofka, odbornice na svobodné vzdělávání a výchovu dětí, výživoví specialisté, sportovní kouč – zkrátka lidé z naprosto rozdílných oborů.

To byl můj cíl, mluvit o jednom tématu – tedy o fyzické bolesti, nebo o bolesti obecně – z více úhlů pohledu. Chtěl jsem, aby se čtenáři zastavili a zkusili bolest, život, trápení, které třeba mají, vnímat jinak. Cvičení v knize neprobírám, to dělám jinde.

Podle České psychiatrické společnosti má až sedmdesát procent fyzických obtíží psychickou příčinu. Když pomyslíte na své klienty – odpovídá to?

Na úvod je dobré říct obecný princip. V mozku jsou taková zařízení – hypothalamus a hypofýza –, která mají na starosti, jak se do těla vlévají hormony. Během dětství se naladí buď do pohody, přijetí, bezpečí, lásky, sebevědomí a do schopnosti stanovit si hranice, co si nechám líbit. Anebo do neklidu, strachu, do pocitu ohrožení. Do sebepodceňování. Přesně tohle pak má vliv na to, jak naše hormony fungují v dospělosti. Kdyby naladění této části mozku bylo ideální, tak máme před sebou člověka, pro nějž nic není nemožné. A když je to naopak, vyroste dospělý, jehož hlava dokáže vytvořit problém z čehokoli. Je důležité si uvědomit, že problémy si vytváří naše hlava, a to proto, že o sobě máme určité přesvědčení získané v dětství. Kdybych žil v přesvědčení, že stojím za houby, a moje žena mi řekla zpětnou vazbu na to, jak se jí se mnou žije nebo co dělám nebo nedělám špatně, tak se naštvu, co si to dovoluje, a budu v defenzivě. Budu se bránit. Obviním ji. Když ale můj mozek bude v pohodě a nastaven na bezpečí, budu schopen slyšet, co chce vlastně říct, aniž bych propadal beznaději, že nestojím za nic. Měli bychom být schopní vnímat, že nejsme v pohodě, a zdůvodnit si, proč ta nepohoda vznikla.

Týká se to i těla, že mu neumíme naslouchat?

Neumíme, protože nás to nikdo nenaučil. Byli jsme naučeni nevnímat bolest, vydržet. Ve výchově se často potlačí sebevnímání dětí. Musí vyhovět systému. Když jim někdo řekne, že nemají být své, že nemají něco cítit, tak dostanou strach projevit se, dát cokoli najevo. A tak vzniká například napětí v dechových svalech. Dech se přesouvá z břicha nahoru do hrudníku a poškodí se celá stabilita páteře. Děti se začnou hrbit, ramena jim směřují dolů a kupředu. Je to celý komplex věcí, který na to nasedá. Nepohoda v hlavě jde ruku v ruce s tím, jak se nastavuje tělo. A to pokračuje do dospělosti.

• Tomáš Rychnovský vystudoval fyzioterapii na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později zde působil i v rámci doktorského studia. Absolvoval také víkendové studium Pražské psychoterapeutické fakulty. Specializuje se na léčbu a prevenci bolesti v pohybovém systému, od roku 2001 provozuje fyzioterapeutickou praxi pro dospělé, v roce 2006 ji rozšířil o dětskou část. Založil online projekt Žít bez bolesti, pořádá semináře a přednáší o tom, jak se zbavit bolesti a předcházet jí a jak najít rovnováhu a stabilitu mysli. Je autorem knih Každá bolest má svou příčinu a Žít bez bolesti. Se svou manželkou vychovává pět dětí.

Takže psychická nepohoda se dá na základě řeči těla odhalit už i u dětí?

Ano, třeba přijde dítě a má nohy do X. Je mi jasné, že mu nejspíš nebude fungovat bříško. Ale proč? A v té chvíli si všimnu, jak s ním komunikují rodiče. Slyším: musíš, nesmíš, tak to řekni, dělej! To dítě je v šesti, osmi, deseti letech neustále pod tlakem. Vlastně mu dávají najevo: buď jiný, než jsi. Buď takový, jakého tě chci já, protože tak, jak jsi, nejsi v pořádku. To dítě už od svých raných let nabývá přesvědčení, že není v pořádku, že pořád dělá něco špatně. Klesne mu sebedůvěra a začne se choulit.

Dá se říct, že když k vám přijde klient nebo klientka, tak už z jejich držení těla dokážete vytušit, s čím za vámi přicházejí?

Samozřejmě styl komunikace, držení páteře nebo třeba síla hlasu a volba slov mi říkají hodně o tom, jak se oni sami vnímají, jak jsou vůči sobě naladění. Pak už si to jen propojím s tím, co zjistím při fyzickém vyšetření. Jsou to dva přístupy, které se navzájem násobí.

Jak potom probíhá práce s klientem? Je to částečně fyzioterapie a částečně psychoterapie?

S někým řeším víc tělo, s někým víc hlavu a někdy je to půl na půl. Navštěvují mě i lidé, kteří mají špatné trávení, pálení žáhy, špatný spánek, vnímají neklid, bolí je záda, mívají migrény. Obtíže jsou velmi různé.

Není to zahlcující, když do vás lidé vkládají tolik nadějí?

Nemůžu si hrát na Boha. Můžu věci jen dělat, využít své zkušenosti, své vzdělání, svou osobnost, svůj charakter a schopnost poskytnout lidem prostředí, kde mohou být konečně sami sebou. No a pokud je důvod v psychice, tak se jim snažím pomoct, aby začali sami sebe vidět jinak. Aby měli chuť to změnit. Dávám hodně příkladů, technik, přístupů, aby si mohli vybrat, co jim bude víc vyhovovat. Páteř musím narovnat já, naučit cviky také, ale v psychice, tam práce spočívá víc v prožitku. Učím lidi vnímat se, cítit, jak se k sobě chovají a proč si nechtěně ubližují.

Když se zaměříme konkrétně na ženy okolo padesátky, v období perimenopauzy a postmenopauzy – je něco, s čím za vámi přicházejí častěji?

To bývají různé věci – například bolesti zad nebo migrény. Spíš si ale díky nim uvědomuji jednu věc, totiž že perioda dává ženám unikátní možnost projevit emoce, uvědomit si, v čem se potlačují, v čem se naopak cítí svobodné, autentické. A naopak i možnost očistit se psychicky, dát najevo, co jim v životě nesedí, a zbavit se toho, co jim ho otravuje. Bylo by dobré tuhle možnost využívat – a přitom menstruaci bere spousta žen jako nevýhodu a těší se, až přestane. Například dnes jsem měl v ordinaci paní, která u mě byla potřetí. Původně přišla s bolestmi ramen a horní části zad. Má tři děti, manžela, podniká v zahraničí i v Česku. Řekla mi, že je naprosto vyčerpaná a nevěří, že by se s tím něco dalo dělat. Když jsem zkoumal, co a jak, dobrali jsme se toho, že přestože toho dělá tolik, stále má pocit viny, že je v něčem nedostatečná. Že bude označena za viníka a tu špatnou. Potřebovali jsme proto pracovat na odbourání strachu ze selhání, a když za mnou dnes přišla, měla velkou radost, protože jela přímo ze schůzky, z níž měla strach, ale překonala ho. Je to někdy rychlá, někdy zdlouhavá práce, ale vyplácí se. Je třeba být ochotná nebo ochotný nahlédnout do sebe a vnímat, co tam je za dlouhodobé problémy.

Jste toho schopen ve svém vlastním životě?

Kdybych tu zkušenost neměl, tak určitě nemůžu doprovázet tak dobře, jak si alespoň myslím, že to dělám. Hodně mi v tom pomohla moje poslední žena. Máme dohromady pět dětí ve věku tři až třináct let, jsme taková velká rodina. A když mi moje žena říkala, co všechno u nás podle ní nefunguje, tak jsem často vnímal, že mi přidává zátěž, povinnosti a věci, které mám dělat. A slyšel jsem v tom: stojíš za houby. Tohle přesvědčení u mě vzniklo v dětství z nějakých „nevinných“ výchovných technik. Já jsem se na tom ale nezasekl a denně skenuju svoji hlavu a zkoumám, co vyhodnocuje negativně. Snažím se vnímat, kdy cítím stres nebo napětí, a hledat důvod. Odpouštím si tato přesvědčení, nacházím víc a víc laskavosti k sobě. Když tohle děláte dlouhodobě, zvyknete si na to, dokážete rozpoznat, co vám ta hloubka chce říct. No a když se na mě tedy žena zlobila a mě to naštvalo, tak jsem se ptal, odkud se to naštvání bere. Zjistil jsem, že se strašně soudím a jsem k sobě nelaskavý a nepřátelský. A postupně mi docházelo, že takový vztah k sobě nechci. Proto vztah k sobě vnímám denně. Není nic lepšího.

Je změna vztahu k sobě něco, co se člověk může naučit a pak už to jednou provždy umí a vždycky mu to funguje, nebo je to celoživotní práce?

Je dobré se na to dívat jako na chození na záchod: to taky děláte pravidelně a vždycky se vám uleví. No a když si pravidelně čistíte hlavu a přístup k sobě sama, taky se vám uleví, ale je to často potřeba dělat denně, malinko, jemně, ale vnímat to. Když se na sebe díváte dvacet, třicet let jako na neschopného člověka, tak ta myšlenka má takovou sílu, že ji neodstraníte za chvíli. Ale ty posuny jsou geniální.

Připomíná mi to jednu věc, kterou říká Zdeňka Šíp Staňková, odbornice na svobodné vzdělávání, s níž vedete jeden z rozhovorů v knize. Že když dochází k deschoolingu, to znamená, že rodiče stáhnou dítě z běžné výkonnostní školy a nechají ho vzdělávat se svobodně, tak zvykání si na tu svobodu trvá někdy stejnou dobu, jakou dítě strávilo ve škole. Klidně i několik let.

Ano. Když vám někdo bude dlouhou dobu, desítky tisíc hodin, připomínat, co všechno děláte špatně, tak si vytrénujete vztah k sobě takovým způsobem, že to má strašnou sílu. Ztratíte lehkost, pohodu, klid. Kumuluje se napětí. Někdy to lidé ale nevidí, nejsou schopni se ve vzpomínkách vrátit do svého dětství. V takovém případě jim říkám, ať si tam představí svoje dítě nebo vnoučka, že by ho vychovávali stejně. A najednou vidí, že takhle by to pro své dítě nebo vnuka nechtěli. Nicméně není nutné si neustále připomínat, jak nám ukřivdilo okolí, rodiče, učitelé a podobně. Je třeba si uvědomit, že jejich chování nesouviselo se mnou. Bylo jejich. A to, co cítím dnes, je moje. Je to můj vztah k sobě a jedině já ho můžu změnit. My pořád chceme po ostatních, aby se chovali jinak, a myslíme si, že pak budeme v pohodě. Ale to je manipulace a od té se potřebujeme osvobodit. Říct si: A proč já to vlastně řeším? Co mi na tom vadí? Když si na tohle odpovím, je to obrovsky osvobozující. Pak už nepotřebujeme, aby on nebo ona byli nějací, abychom my mohli být v klidu. To je pak skutečná psychická odolnost.

Dnes máme k dispozici přehršel seberozvojových příruček a dalších informačních zdrojů o duševním zdraví, třeba i na Instagramu, ale není pak dalším zdrojem stresu, že se snažíme být pořád lepší?

Já tyhlety věci poslouchám málo i málo čtu, ale čtu hodně v sobě a čtu hodně s klienty v tom, co mi říkají. Sám sebe zpytuju, jak to vlastně mám, když jsem v neklidu, tlačím na sebe, spěchám… a když jsem v pohodě. Snažím se ze stresu nebo z myšlenky, která mi přináší neklid, neutíkat. Radši ji zkoumám a jsem s ní. Když se to naučíte, je to velký dar. Už jen díky tomu se vám sníží hladina stresu. Proto si myslím, že nemá smysl na sebe tlačit, že mám být lepší, a číst všechny ty zdroje. Já nemusím být jiný, jen se musím naučit vnímat se pozitivně. To ale – pozor – neznamená, že musím vidět pozitivně celý svět. Život není jenom radost. Je třeba být autentický, klidně si říct: dopr..., tohle je fakt situace na nic. Dovolte si být sprostí, říct nějakou tu vulgaritu. My jsme naučení nenadávat, ale někdy si to život žádá, ne? Dovolme si negativní emoce.

Často to hezky umíme s dětmi, dovolíme jim prožít negativní emoce, poskytujeme jim oporu, aby si připadaly bezpečně – ale sami při tom málem bouchneme vzteky, jen to držíme uvnitř. Myslíme si, že bouchnout nesmíme.

A v tu chvíli říkám klientovi: No a co vy tedy cítíte doopravdy? Co tam je? Jste fakt v pohodě? Cítit vztek, smutek a zklamání je úplně přirozené. Vždycky se ale ptejme, jak v nás ty pocity vznikly.

Dají se takhle zkoumat i jiné emoce?

Ano, s každou emocí se dá pobýt a snažit se podívat, co je za ní. Kde se vzala.

Jaké emoce bývají nejčastější příčinou bolestí?

V podstatě jakékoli negativní, když je neventiluju.

Dá se říct, že se některá emoce manifestuje na konkrétním místě v těle?

Spíše ne. Bývá to ale tak, že když je bolest nebo stažení napravo, člověk v sobě bojuje s tím, co reálně je a on to chce jinak. Je tam tlak a boj s něčím. Když něco bolí vlevo, tak ten člověk cítí, že něčeho má málo. Ale třeba strach a vina se můžou zhmotnit v těle prakticky kdekoli.

Existují i druhy bolesti, se kterými se cvičením nehne?

Ano, u těžkých nálezů způsobených neurologicky nebo například poraněním páteře, kdy dochází k dráždění nervu nebo tam chybí plotýnka. Ale pokud tělo má ještě nějakou schopnost kompenzace, tak se dá spravit skoro cokoli.

Jaký je váš názor na farmakologickou léčbu bolesti nebo – protože se bavíme i o psychice – třeba i deprese?

Farmakologická léčba může pomoct překonat to nejhorší, ale nejsem příznivcem toho, když se tím člověk živí léta a neřeší příčinu. Samozřejmě ať si každý zváží, co potřebuje a chce. Často se mi stává, že ke mně přijde člověk, který byl léta na prášcích proti bolesti, a když se na tu bolest podíváme a začneme s ní pracovat, podaří se medikaci odstranit. Ale jsou i stavy, kdy se mě lidi ptají: Měl bych si ta antidepresiva na nějaký čas vzít? – Tak říkám ano, jestli chcete, ale přemýšlejte o tom problému, který tam někde v hloubce je, a pracujte na něm.

Je něco, co by mohl každý pro sebe denně udělat, aby mohl žít bez bolesti psychické i fyzické?

Jedna věc je cvičit. Jde o pár cviků, ve svém online kurzu jich mám 21, ale stačí jich osm, aby se dala dohromady hrudní páteř. Protože ta když ztuhne, tak z toho můžou bolet bedra i krk. Péče o hrudní páteř do základu do rotace je velmi důležitá. A co se týče hlavy, dovolte si najít ty negativní pocity a snažte se hledat důvod, proč je máte. Proč o sobě máte negativní představy. A zkuste si k tomu denně napsat pár vět. Popsat, co se v té hlavě děje, že není v pohodě. Můžete si samozřejmě psát, i co se vám povedlo, ale to vám nepomůže s tím, co se nedaří. Takže radši pište o tom, co nevnímáte, že je ok, protože tak se dostanete dál.

• Tip na čtení: Vyzkoušeli jste vše, přesto se stále nemůžete zbavit bolesti? Nová kniha Tomáše Rychnovského vám pomůže objevit nový pohled na bolest skrze psychosomatiku a osvojit si praktické kroky ke zdraví. Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský spojuje svou praxi s vhledem odborníků, jako je Jan Vojáček, Margit Slimáková, Cyril Höschl a další. Čekají vás inspirativní příběhy, zkušenosti specialistů i návody, jak zvládat stres, únavu a chronické bolesti.