Jak zvládáte hněv: Bobtnáte, nebo hned bouchnete? Typologie vzteku odhalí, co se skrývá za vaší reakcí

Nedávno jsem strávila pár dnů mimo domov, kde mezitím hospodařil manžel a pes (syn byl zrovna u svého otce, máme střídavou péči). Neočekávala jsem, že po mém návratu to u nás bude vypadat úplně jako ze žurnálu o bydlení, ale když jsem se vrátila do bytu a zjistila rozsah škod, zatmělo se mi před očima. Jsem ráda, že v tu chvíli byl muž v práci, a tak můj hněv nikdo nepocítil. Fenku zlatého retrívra z nepořádku obvinit nešlo. Ačkoli za ty hromady chlupů byla pochopitelně zodpovědná, pokud vím, nikdo ještě nenaučil psa obsluhovat vysavač a mop. Pustila jsem se do úklidu a průběžně u něj nadávala, až ze mě můj spravedlivý hněv nakonec vyprchal.

Když má vztek navrch

Jak vlastně poznáme, že se náš vztek vymyká kontrole? „Důležitá je míra a četnost zloby, ale také to, když výrazně ovlivňuje běžné fungování naše nebo našich blízkých osob. Pokud vztek nemáme pod kontrolou, má nad námi moc,“ vysvětluje psycholog a psychoterapeut Václav Chytrý, který se věnuje individuálním a párovým terapiím programu Stop násilí Diakonie ČCE. S tímto pohledem souhlasí také Adéla Klingelová, psychoterapeutka a manažerka programu Zvládání vzteku, který realizuje Liga otevřených mužů. Tato organizace nabízí různé programy určené specificky mužům – mimo jiné i ty, které jsou zaměřeny na zvládání vzteku.

„Nezdravé zacházení se vztekem znamená, že se chováme takovým způsobem, kdy druhému ublížíme nebo ho raníme, anebo ho donutíme, aby jednal proti své vůli. V momentě, kdy naše chování ubližuje druhým a zhoršuje kvalitu našeho života a vztahů, dopouštíme se násilí. Násilí je jedním z projevů toho, že neumíme zpracovat svůj vztek,“ upozorňuje Adéla Klingelová.

Strážce našich hranic

Lze vztek prožít bezpečně, aniž by ohrozil nás nebo někoho dalšího? „Vztek je zdravá a veledůležitá emoce. Říká nám, abychom se vymezili a bránili. Je strážcem našich hranic. Nejčastější způsoby, jakými se vztekem nakládáme, jsou dva. A ani jeden není vysloveně zdravý,“ upřesňuje Adéla Klingelová. První způsob přirovnává k papiňáku. „Tito lidé vztek drží pod kontrolou do chvíle, než doslova bouchne. Lidem, kteří využívají druhou strategii, říkám motorkáři. Je to, jako když se nastartuje motorka – představte si ten zvuk, kdy přidáte plyn. Vyletí nahoru, a pak zase utichne.“ Václav Chytrý charakterizuje způsoby zvládání vzteku podobně: „V prvním případě člověk vztek cítí, ale neumí nebo nemůže ho vyjádřit, takže ho drží v sobě, aniž by to pocítilo okolí. Tělo však reaguje silným bušením srdce, třesem, celkovým vnitřním neklidem. Problém nastává, když tyto stavy zažíváme i v situacích, které ostatní považují za běžné, ale v nás vyvolávají velký neklid. Druhá situace je opačná, takže okolí velmi dobře pozná, že se s námi něco děje. Jsme výbušní, impulzivní, jednáme agresivně.“

Zatímco u vyjádřeného vzteku hrozí agrese vůči okolí, narušené vztahy a časté rodinné konflikty, u potlačené zloby vzniká riziko úzkostí, depresí, neustálého napětí, stresu i potíží se spánkem. Můžou se objevit také obtíže v oblasti kardiovaskulárního systému, jako je vysoký krevní tlak, žaludeční problémy či syndrom dráždivého tračníku. Dlouhodobý stres spojený s potlačováním emocí navíc ohrožuje i imunitní systém.

Zarazit to včas

Pokud emoce nedokážete zpracovat, vede to podle psychoterapeutky Adély Klingelové k vzniku nezdravých strategií. „Lidé pak nepříjemné emoce například zajídají, zapíjejí alkoholem, mohou inklinovat k dalším druhům rizikového chování, často závislostního charakteru. Může se objevit i promiskuita nebo workoholismus. Důvodem je, že člověk není v kontaktu se svým tělem a svými emocemi. Neumí jim naslouchat.“ Základní otázka tedy zní – co s tím? „V první řadě je důležité uvědomit si vztek včas, kdy se s ním dá ještě něco dělat. S klienty se učíme mluvit o tom, že jsme naštvaní, a uvědomovat si svoje potřeby. Také se učíme odcházet ze situací v momentě, kdy už je to na hraně a hrozí, že bychom se dopustili něčeho, čeho bychom později třeba litovali,“ přibližuje svou práci s klienty Adéla Klingelová. „Vyjádřete, klidně i nahlas, co v danou chvíli cítíte, co to s vámi dělá. Důležité je udělat to hned na začátku, ne ve chvíli, kdy už jste vzteky rudí,“ radí Václav Chytrý.

„Mám strach sám ze sebe“

Adéla Klingelová přidává pracovní zkušenost s mužskými klienty: „Velká část mužů, která vyhledá programy Ligy otevřených mužů, má potíže s tím, jak vztek i další emoce pojmenovat. Tito muži často zažívají velkou bezmoc a frustraci z toho, že se jim nedaří ve vztazích, nedokážou naplňovat očekávání okolí. Velmi často se k nám dobrovolně hlásí muži, kteří dostanou strach sami ze sebe a chtějí změnit své chování ve vztahu k partnerce nebo dětem. Někdy se stane, že přijdou kvůli tomu, že partnerka začne mluvit o rozvodu,“ upřesňuje psychoterapeutka. Jednou z možností je uvolnit zlobu pohybem, ať už sportem, nebo nějakou kreativní činností (u mě, autorky článku, to byl úklid doprovázený hlasitými nadávkami). Pomáhá i schopnost nadhledu a zlehčení situace humorem. „Možná přijdeme na to, že se nemusíme rozčilovat nad věcmi, které neovlivníme. V mnoha případech je vztek přenesený – ve skutečnosti naše emoce mohou souviset s něčím úplně jiným než s danou situací,“ upozorňuje Václav Chytrý.

Liší se podle psychologa nějak projevy vzteku u mužů a žen? „Muži mívají tendenci vyjadřovat vztek více přímo, častěji sahají po slovní či fyzické agresi. Zjednodušeně řečeno – když muž cítí vztek, okolí to většinou pozná. Pro ženy je naopak typičtější vztek skrývat a projevovat ho jiným způsobem. Jde například o ignorování druhého, vyhýbání se mu, mlčení, trucování, urážení se, ale i o různé formy ponižování, zesměšňování nebo kontroly druhého. Samozřejmě to neplatí pro všechny muže a ženy, i muž může být pasivně agresivní a žena fyzicky agresivní. Ale ze statistického hlediska zde rozdíly jsou,“ připouští psycholog.

Rodičovské vzory

Na to, jak se dokážeme vyrovnávat se vztekem, má zásadní podíl naše zkušenost z dětství. „Rodina nám vytváří model chování i vyjadřování a zpracování emocí. Děti sledují, jak rodiče reagují na různé situace. Zda se často smějí či bojí nebo jestli a jak vyjadřují zlobu. Rodiče tím vytvářejí pro děti normu a zároveň dětské emoce korigují. Jestliže rodiče dokážou zdravě a adekvátním způsobem prožívat zlobu a vztek, nejspíše to umožní i svým dětem a tím je to naučí,“ říká Václav Chytrý a dodává, že v programu Stop násilí se občas setkává s klienty, pro které byly v rodině emoce tabu. „O negativních záležitostech se v nich nemluvilo, být naštvaný bylo něco špatného, co se jaksi neslušelo. Tito lidé se naučili negativní emoce potlačovat a vedlo to u nich k rozvoji úzkostí či depresí.“ Na druhé straně existují rodiny, kde je agrese a přehnané vyjadřování vzteku normou. Kde jsou fyzické útoky, řev a nadávky na denním pořádku. V dospělosti to pak může vést k nefunkčním vztahům, kdy je pro člověka normální řešit nespokojenost napadením partnera či partnerky. „Z praxe víme, že když máme terapeutickou skupinu deseti mužů, osm z nich zažilo doma násilí v dětství, ať jako svědci, nebo jako ti, kteří byli násilí vystaveni,“ doplňuje Adéla Klingelová.

Nové formy agresivity

Často se v poslední době mluví o tom, že násilí ve společnosti přibývá. Je tomu tak doopravdy? „Agresivita je v dnešní době více vidět, více se o o ní mluví. Ale netroufám si říci, zda jí přibývá,“ myslí si Václav Chytrý. „To, že opilý muž zbil po příchodu domů manželku a děti, se dělo i před padesáti lety, jen se o tom nemluvilo. Dnes je také více organizací, kam se oběti můžou obrátit. To, že se o různých formách násilí více mluví, je určitě dobře, protože to mimo jiné zvyšuje citlivost lidí na projevy agrese doma, v práci i na ulici.“ S tím, že se mění formy agrese, souhlasí také Adéla Klingelová. „Násilí se proměňuje. Jednou z jeho forem je i kybernásilí na sociálních sítích, které jsou prakticky neregulované a bezbřehé.“ „Lze rozhodně hovořit o nárůstu agresivity na sociálních sítích, jako jsou urážky, ponižování, zesměšňování, šikana, šíření pomluv. Stačí si přečíst pár online diskusí pod články v médiích a najdeme nepřeberné množství agresivního chování. Když byl člověk naštvaný nebo frustrovaný v minulosti, ventiloval své emoce fyzicky či verbálně na blízkých osobách. To se děje stále, ale agrese takového člověka se dnes často přelévá i na sítě,“ doplňuje Václav Chytrý. Otázkou, kterou by si měla položit především zavedená média, jestli nenastal čas diskuse opravdu důsledně moderovat. S lidskou duší je to totiž možná podobné jako s čistou zdí. Když se na kousku objeví první graffiti, bývá brzy často znečištěná celá.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno

Zdroj: autorský text, vlastní dotazování odborníků