Klára píše... o ohrnování nosu

Moje dcera ho kupříkladu ohrnovala nad tlačítkovým telefonem. Její výkřik Mami!, když jsem si chtěla před dvěma měsíci vyměnit v obchodě starý a rozbitý tlačítkový za nový tlačítkový, nesl jasné poselství. (Proč mám za matku nemožnou středověkou ženu?)

Potkala jsem se s člověkem, který ohrnul nos nad mojí voňavkou z pruhovaného obchodu.

„Ty nepoužíváš niche?“

„Myš?“, optala jsem se jako trotl.

Málem si vykloubil oči. „Niche (slyš nyš)!!! Božínku, no nic. Zapomeň,“ mávnul nade mnou pěstěnou pacinkou.

Znala jsem i jednoho, kterého nosík se sroloval, když zjistil, že jsem se narodila v Ústí nad Labem. „Ty nejsi z Prahy? Tak to jsi vesnic,“ škodolibě se zasmál a pohladil mě, chudáka, po hlavě...

Dceři jsem vysvětlila, že nejen mobily živ je člověk a že bych nosila v kabelce třeba soustruh, kdyby se tam vešel a šlo z něj volat a esemeskovat.

Panu „Jsem expert na voňavky“ jsem zabalila k svátku babiččiny čtyřicet let prošlé živé květy a Pražákovi doporučila, ať si stoupne před Ústav péče o matku a dítě v Podolí a zarezervuje manželku.

Takové ohrnování je totiž leda k pousmání. Hravá provinční snobárna. Milé pošťuchování.

Jen jednou mě při ohrnování píchlo u srdce. Když jeden „pan charita“, co se sám pasoval na nositele dobra, ohrnul nos nad těmi, co jen chodí do práce, domů nosí výplatu nebo zisk a střádají rodině na dovolenou, novou televizi atd.: „A takhle na druhé nezištně myslet a něco pro ně občas udělat, to ne? Propadli jste konzumu, hříšníci!“ A pak natáhl ruku a vybral od oněch konzumentů upřímně darovaný desátek.

A kdo ví, možná to bylo taky jen milé pošťuchování. A možná ne. Proto je lepší nos neohrnovat. Vůbec. Nad ničím a nikdy.