Iva Kubelková: Padesátka se mě zatím vůbec nedotýká. Před dvaceti lety jsem ale samozřejmě byla nastavená jinak

V květnu jste oslavila 49. narozeniny. Blížící se kulatiny leckoho svádí k bilancování – vnímáte teď věk a čísla nějak intenzivněji?

Vůbec ne. Já to opravdu neřeším. Snažím se žít to, co je teď. Mít radost z rodiny, z práce i z obyčejných věcí a neupínat se k nějakým datům nebo milníkům. Nikdy jsem moc nehloubala nad tím, že by určitý věk měl něco zásadně změnit. Běh života bilancuju průběžně a tohle číslo – padesátka – se mě zatím vůbec nedotýká. Ale nevím, třeba to ještě přijde. Vždyť mám ještě skoro rok čas!

Zmínila jste radost z práce. Čím se teď zabýváte nejvíc?

Mám to tak hezky rozdělené, že to vlastně ani neumím říct. Všechno se přirozeně prolíná. Asi z poloviny se jedná o moderování, jednak samozřejmě televizního pořadu Showtime na Primě, a pak také různých společenských a firemních akcí. Druhou polovinou jsou reklamy, spolupráce s firmami na sociálních sítích i na velkých kampaních s různými značkami, s nimiž jsem propojená. Tohle rozložení mi momentálně velmi vyhovuje.

Jste ambasadorkou spodního prádla a plavek Astratex. Co z této spolupráce dosud vzniklo? A chystá se něco nového?

Loni jsme přišli s novinkou – kolekcí DIVA by IVA, což byla moje první autorská kolekce spodního prádla. Měla u žen velký úspěch, a tak jsme na ni letos navázali. Z ikonické podprsenky Diva jsme vytvořili také plavkovou kolekci. Mám radost, že na ni máme od žen spoustu pozitivních reakcí nejen u nás, ale i jinde po Evropě. Postupně jsme tedy kolekci rozšířili o krajkovou verzi, body a plavky a už teď přemýšlíme, s čím přijdeme příští rok. Je to spolupráce, která mě pořád baví a ze které mám radost.

• Iva Kubelková se narodila roku 1977 v Písku. Má magisterský titul v oboru sociální a masová komunikace. V roce 1996 se stala první vicemiss v soutěži Miss ČR. S kytaristou Michalem Pavlíčkem vydala v roce 2020 album Jak moc mě znáš. Moderuje pořad televize Prima Showtime a hrála také v několika českých seriálech. Dlouhá léta působila jako moderátorka pořadu ČT Sama doma a také několik let moderovala pořad Jak se staví sen TV Prima. V roce 2022 vystupovala v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, o rok později v zábavním pořadu České televize StarDance. Jejím partnerem je umělec a podnikatel Georg Jirasek, mají spolu dcery Natálii (21) a Karolínu (17).

Vaše práce vyžaduje, abyste byla aktivní i na sociálních sítích. Daří se vám hlídat si na nich vlastní hranice? Co je pro vás intimní prostor, kam už nikoho nepustíte?

Myslím, že je to na mých sociálních sítích docela snadno rozpoznatelné. Občas se tam samozřejmě objeví i moje dcery, ale bývají to spíš drobné momentky a střípky. Nenajdete na nich žádné detaily z mého soukromí ani z našeho rodinného života. Když už něco sdílím, bývá to spojené s nějakou legrací nebo s prací. Tyhle hranice držím už roky stejně a nemám důvod na tom nic měnit. Našla jsem si takový rozumný kompromis. Sociální sítě jsou pro mě nástroj a snažím se, aby zůstaly sluhou a nestaly se pánem. Když člověk zveřejňuje příliš mnoho ze svého soukromí, některé věci tím ztrácejí svou energii. A já si myslím, že je důležité, aby část života zůstala v soukromí a tím si zachovala svůj náboj.

Iva Kubelková v šatech Leeda

Jak se do toho promítá skutečnost, že jste už od mládí byla na očích veřejnosti a vystavená kritickým pohledům? Jak se obrnit proti tlaku z vnějšku?

Každá mince má dvě strany. Jakmile se s tím smíříte, začnete to přijímat s určitou pokorou. Časem taky zjistíte, že ne každá kritika je konstruktivní. Velká část vychází spíš z frustrace nebo nespokojenosti lidí, kteří kritizují. Když si tohle vezmete k srdci, přestane se vás tolik dotýkat, co o vás kdo říká.

Nastala ve vašem životě nějaká etapa nebo okamžik, které vás nasměrovaly úplně jinam, než jste sama očekávala?

To je těžké říct. Vždycky jsem se snažila vnímat všechno, co mi život přinášel, jako situace s otevřeným koncem. Ať už mě zavedly kamkoli, brala jsem je jako signál toho, co mám zvládnout, nebo jako upozornění na nové dveře, které se přede mnou právě otevřely. Spíš se nechávám životem vést, než abych měla přesně nalinkováno, co kam povede a jak to skončí. Nikdy jsem neměla potřebu všechno kontrolovat. Jak se říká – netlačila jsem řeku.

Mám radost, že jsou dcery s námi pořád rády, že s námi rády kamkoli jedou. Často mám pocit, že moje holky jsou dar shůry.

Takže vrhání do neznáma a zkoušení nových věcí vám potíže nečiní?

Ani ne, i když s přibývajícím věkem člověk do některých věcí vstupuje přece jen rozvážněji. Už si víc vybírám, do čeho půjdu a do čeho ne. Ale i když jsem byla mladší, brala jsem nové věci jako výzvy. Každá změna znamená vystoupení z komfortní zóny a ruku v ruce s tím přicházejí i obavy. Jenže jsem přesvědčená, že právě mimo svoji komfortní zónu se člověk posouvá nejvíc – v životě, v práci i vnitřně. Proto si myslím, že je dobré se co nejrychleji zbavit strachu ze změny a přivítat ji jako příležitost, jak poznat sama sebe, vyzkoušet něco nového nebo nasměrovat svůj život jinam. Když člověk přijde na to, že všechno, co v životě prožije, má nějaký důvod nebo účel, pochopí, že nemá žádný smysl se bát.

Daří se vám tenhle postoj k životu předávat i dcerám?

Samozřejmě se o to snažím. Plus, a to je asi takový maminkovský syndrom – občas rozdávám i nevyžádané rady. Nebojím se některé věci opakovat pořád dokola, i když cítím, že je zrovna nechtějí slyšet. Snažím se holkám vysvětlovat, že když se něco nepovede, většinou to neznamená, že člověk selhal. Chtěla bych, aby se to pokusily vnímat jako příležitost něco se naučit, zmobilizovat se nebo v sobě objevit sílu, o které ani třeba do té doby netušily, že ji mají. Právě ty náročnější okamžiky nás často posouvají nejvíc. Taky jim říkám, aby si v sobě zbytečně nepěstovaly strach. Podle mě platí, že čím víc se člověk něčeho bojí, tím spíš se jeho obavy naplní. Snažím se je vést k tomu, aby byly pokud možno nad věcí a věřily si. Samozřejmě je to těžké, zvlášť když je člověk mladý. Ale zároveň si nemyslím, že je to jen otázka věku. Spíš jde o vnitřní nastavení.

Iva má na sobě: sako a kraťasy, Zara; body, DIVA by IVA, Astratex; boty, Zara

Jednou z věcí, do kterých jste se pustila, bylo nahrání a vydání vlastní desky. A to dokonce ve spolupráci s takovou hudební ikonou, jako je Michal Pavlíček. Jak na to vzpomínáte?

Album s Michalem Pavlíčkem byla moc hezká práce a krásná zkušenost. Zkusila jsem ho oslovit, ozval se mi zpátky a vyšla deska s mými texty, na něž složil hudbu. Bohužel nám do toho pak covid trochu, jak se říká, hodil vidle a výsledek se nemohl rozjet tak, jak bychom si přáli. Na druhou stranu mně do toho vstoupily další projekty a práce bylo najednou tolik, že jsem zpívání odsunula stranou. Ale nikdy neříkej nikdy. Když člověk něco vytvoří, už to zůstane jeho součástí. Hudba je pro mě pořád obrovská radost, ať už jde o zpívání, nebo o její poslech. Je to pro mě ventil emocí i způsob, jak si odpočinout.

Jaké hudební styly jsou vám nejbližší?

Dokážu si užít téměř jakýkoli hudební žánr, snad s výjimkou metalu. Mám ráda R&B, soul, modernější jazz, ale když se povede dobrý pop, ráda si poslechnu i ten. Mám radost z každé kvalitní hudby, bez ohledu na žánr. Baví mě sledovat i současné trendy, dokonce si ráda poslechnu i některé rapové interprety. V tomhle jsem, řekla bych, docela moderní maminka.

Vyrazíte si někdy s dcerami na koncert?

To klidně vyrazíme, ale pravda je, že už jsme spolu dlouho na žádném nebyly. Nějak nám to časově nevychází, takže teď chodí holky spíš samy.

Vydávají se s vámi dcery ještě společně na rodinné dovolené?

Ano, a dokonce samy chtějí. Na společnou dovolenou se vždycky těšíme celá rodina. Rádi jezdíme do Řecka, ale procestovali jsme toho mnohem víc. Už když byly holky malé, snažili jsme se je brát na různá místa a poznávat společně nejen nové země, ale i jejich kulturu, historii, památky nebo umění. Vždycky jsme s partnerem (česko-německý výtvarník a podnikatel Georg Jirasek, pozn. red.) jako rodiče chtěli, aby dcery získaly co nejširší rozhled, a cestování člověku pomáhá získat nadhled a uvědomit si, jak dobře se tady u nás v České republice máme.

Iva má na sobě: overal, TATIANA; pásek, Christian Dior; boty, Zara

Z vlastní zkušenosti vím, že protínání společných zájmů a sdílení je s dětmi moc fajn…

Je, ale myslím si, že je to spíš práce nás starších než jejich. Je na nás, abychom k dětem nepřistupovali s despektem, ale naopak s radostí, otevřenou náručí a chutí objevovat jejich svět. A v tom je vlastně i kouzlo mezigeneračního propojení a toho, že si s dětmi rozumíte, i když už jsou velké – zkrátka bez ohledu na věk. Ony vás totiž omlazují. Pokud jim to dovolíte a odpustíte si poznámky typu „jak je to hrozné, co je teď, to za nás nebylo!“, nabídnou vám děti úplně nový pohled na svět. Kritizující mentorování je potřeba úplně vyškrtnout. Naopak je fajn užívat si krásu toho, co současná doba přináší, a naučit se z těch nových věcí radovat. Výchovu beru jako určitou formu seberozvoje, příležitost podívat se sama na sebe zvenčí. Když člověk rodičovství uchopí tímhle způsobem už od začátku, tak si myslím, že je to ta správná cesta. Jednak se díky tomu můžete vyhnout některým velkým chybám a za druhé je to ten nejhezčí možný přístup. Děti totiž vidí, že si umíte nastavit zrcadlo, vyvíjíte se a pracujete na sobě.

Od mnoha žen kolem sebe jsem slyšela, že ve chvíli, kdy děti dospějí nebo se osamostatní, mají konečně víc prostoru samy pro sebe. Vnímáte to podobně?

U nás doma tenhle proces probíhá už docela dlouho. Natálce je jednadvacet a Karolínce sedmnáct a obě jsou velmi samostatné. Natálka v podstatě nebydlí doma už od svých sedmnácti, takže nemám pocit, že by přišel nějaký zásadní zlom. Musím ale přiznat, že si tohle období s téměř dospělými holkami jako rodina náramně užíváme. Náš společně trávený čas má zase trochu jinou podobu než dřív a dokážeme spolu prožívat spoustu různých věcí. Mám radost, že jsou holky s námi pořád rády, že s námi rády kamkoli jedou a že umíme trávit čas se spoustou legrace. Mívám často pocit, že moje holky jsou dar, který jsem dostala shůry.

Zmínila jste, že se vaše starší dcera osamostatnila už v sedmnácti letech. To je dnes poměrně brzy, ne?

Na dnešní dobu asi ano. Já si ale myslím, že právě kolem sedmnácti nebo osmnácti let by děti měly začít přemýšlet samostatně a postupně přebírat odpovědnost za vlastní život.

Mají to podle vás dnešní mladí s osamostatňováním lehčí, nebo těžší, než jsme to měli my v jejich věku?

Je úplně jiná doba. My jsme zažili obrovský přelom, jak změnu politického režimu, tak příchod nových technologií. Když mi bylo kolem dvaceti, začal se naplno rozjíždět internet, později přišly sociální sítě a svět se najednou měnil mnohem rychleji než dřív. Zároveň jsme byli generace, která vyrůstala krátce po pádu komunismu. Měli jsme jiné návyky, jiné vzory a možná i trochu jiný přístup k životu. Okolnosti nás vedly k tomu, abychom začali fungovat samostatně dřív. Dnes je život mladých v mnoha směrech jiný. I rodiče k nim přistupují jinak. Proto si netroufám říct, jestli to mají lehčí, nebo těžší. Mají to prostě jiné.

Připadá vám, že jsou dnešní rodiče víc ochranitelští?

Ano, myslím, že mají vůči dětem otevřenější náruč. A mně to vlastně vůbec nepřipadá špatně. Nejsem zastáncem toho, aby člověk v osmnácti dítě postavil za dveře a řekl: „Tak a teď mazej a postarej se sám o sebe.“ Samozřejmě něco jiného je, když mladý člověk nemá žádnou iniciativu a jen spoléhá na to, že se o něj postará někdo jiný. Pokud ale vidím, že se snaží, hledá si práci, studuje nebo na sobě jinak pracuje a rozvíjí se, pak jsem přesvědčená, že rodič by tu měl být od toho, aby ho podpořil a pomohl mu.

Jak si v tomhle výchovném přístupu rozumíte s partnerem?

Myslím, že v tomhle máme stejný pohled na věc. Můj partner je velmi moudrý člověk a v otázkách výchovy se v naprosté většině případů shodneme. Samozřejmě máme dcery, takže některé věci holky řeší víc se mnou jako s mámou, to je jasné. Důležité ale je, že s partnerem máme navzájem skvělou komunikaci. Když byly holky menší, vždycky jsme si nejdřív vyjasnili svůj pohled mezi sebou a teprve potom jsme ho zohlednili vůči dětem. A vždycky jsem se snažila podporovat vztah dcer k jejich tátovi, stejně jako on podporoval jejich vztah ke mně. Myslím si, že děti jsou nejšťastnější ve chvíli, kdy mezi rodiči funguje vzájemný respekt a dobré vztahy. To je podle mě základ všeho.

Iva má na sobě šaty TATIANA

Co jste se díky svým dcerám dozvěděla o sobě? Co jste se prostřednictvím mateřství naučila?

Všechno, co mám dnes v sobě, je do určité míry i výsledkem toho, že mám dvě dcery a že jsem si prošla rodičovstvím, kdy jsem narážela sama na sebe, na své limity, netrpělivost, někdy i zbytečnou vznětlivost. Poznávala jsem stránky svého charakteru, které do té doby vyplouvaly na povrch jen občas. V rodičovství je ale všechno mnohem intenzivnější. A i když člověk v nějaké situaci zareaguje třeba ne úplně ideálně, tak když se k tomu pak vrátí, přemýšlí o tom nebo si zpětně své kroky analyzuje, je to vlastně ten nejlepší způsob, jak na sobě pracovat. Rodičovství je obrovská škola a zároveň příležitost poznat sama sebe mnohem víc do hloubky.

Překvapilo mě, že o sobě říkáte, že jste vznětlivá. Na mě naopak působíte velmi klidně a rozvážně…

Před dvaceti lety jsem samozřejmě byla nastavená trochu jinak než dnes. Byla jsem temperamentnější a vlastně jsem taková pořád. Jen jsem se naučila svůj temperament přesunout do věcí, které jsou kreativnější – do tvorby, do práce nebo do prožívání různých zážitků místo toho, abych ho cílila na záležitosti, které se mě osobně dotýkají anebo mě jen zbytečně rozčilují. Každý máme nějakou povahu. Když ji pochopíte a naučíte se s ní pracovat, dokážete i vlastnosti, které se v mládí mohou projevovat negativně, postupně překlopit do něčeho pozitivního. A čím víc jste v životě nad věcí, tím víc si uvědomujete, že nejdůležitější je hledání vnitřní rovnováhy a poznávání sebe sama. Alespoň pro mě to tak je. Když tohle dokážete přijmout jako svůj životní postoj, pak je všechno, co se děje, užitečná lekce.

Děkujeme britskému velvyslanectví v Praze za možnost focení.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Iva Kubelková: Moje životní motto? Netlačit řeku“ v časopise Marianne 09/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.