Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o tom, že sny se musí plnit, i kdyby žába bouchala pěstí do skály.
Budeš dělat tohle a tohle, protože to je správné. Protože se ti bude lépe žít. Protože se to pro tebe hodí. Protože. Kolikrát jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme ji sami řekli. Obvykle ne takhle úplně natvrdo. Intrikujeme, mlžíme, ale obsah sdělení je stejný. Budeš dělat to, co chci já. Anebo nedělat, co já nechci, to je jedno.
Tak třeba matka, která se chtěla učit svahilsky a založit firmu na vyšívání deček, ale místo toho se vdala, navrch za nepravého, porodila děti, stála u sporáku a žehlícího prkna a nakonec v ohrádce rozvodového soudu. Co možná uslyší její dcera? Chlapi jsou stejně potvory. Kdo by se vázal. Podívej na mě, jak jsem si zničila život.
Anebo syn, co má tátu zapáleného zahrádkáře. Dostane pod stromeček rýč, hnojivo, knihu o výrobě skleníků a na deset let zaplacený kroužek Malý botanik. Hybaj do záhonu.
Anebo děti, jejichž rodiče chtěli být tenisti, atomoví fyzikové, faráři, malíři, svobodné, vdané, ženatí, staří mládenci a kdo ví co ještě. Ale nebyli.
Nějak to nevyšlo nebo co. Když ne nám, tak určitě našim dětem, dopřejme jim, co my jsme nemohli, to je jejich (naše) mantra.
Jenže mantra kulhá. Dobro s opačným znaménkem.
Rodiče v tom jsou obvykle nevinně. Protože i oni plnili sny a opravovali prohry. Svých rodičů. A ty zase svých. Začarovaný kruh. Vede z něj jednoduchá cesta. Jednoduchá otázka.
Co bys vlastně v životě chtěl/a?
Tak to dělej.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
