Jsem psavá osoba. Budu pro vás psát o tom, co se do Marianne nevešlo.Tentokrát o sněhu, jak na něj čekáme a proč se asi nesype.
Čekáme s Kristinou, to je moje dcera, na sníh. Každý den ráno si pouštíme rádio, jestli nám už konečně řeknou, že napadne. Taky koukáme ven z okna. Jednou tam už letos byl, ale jen dopoledne a pak zas ne. Ách jo, vzdychla Kristina a byla docela naštvaná. Chce stavět sněhuláky, přestože je jí už dvanáct. Vlastně co by ne, mně je šestačtyřicet a taky je stavím. A hlavně chce, aby byl o Vánocích. Je to nějak zamotané s tím sněhem a vůbec se zimou. Za to mého milého štípnul komár. Patnáctého prosince večer v obývacím pokoji u televize. Komáři už mají přeci dávno spát. Pod sněhem. Možná v tom je ten problém. A možná ještě v něčem jiném. Spousta věcí je dnes vzhůru nohama, tak proč by měla příroda jet podle tisíciletých pravidel? Ženy vypadají jako muži, muži vypadají jako ženy, v zimě, kdy všechno spí, trajdáme po horách, potíme se v posilovnách, vysedáváme v kanceláři do úmoru, nespíme. Svým dětem vaříme místo kynutých knedlíků kupované obalované dinosaury z nepoživatelné hmoty, poctivý svařák měníme za nápoj z prášku a vdáváme se v černém. Tak jak můžeme, do háje, čekat, že bude v zimě sníh?
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
