Pěkný podzimní den přímo láká vyrazit za dobrodružstvím. Co třeba navštívit s časopisem Venkov a styl Moravskou Amazonii? Kdo není strašpytel, toho ukřičená straka ani temné prohlubně na tělech dřevěných nebožtíků určitě nevyděsí. Kostlivci z třísek a trouch jsou totiž pro život na Zemi cennější než drahé kamení. Bez nich by příroda nebyla ani tak kouzelná, ani bohatá.
Z pokladnice přírodních divů magické krajiny Pohanska září jako drahokam pohádkově krásný les. Nepředstavuje však suchopárnou smrčinu seřazenou do řad tak, jak to určil člověk. Tohle je les lužní, čistě listnatý, v němž odnepaměti panuje zákon džungle. Kdo tu chce žít, musí se přizpůsobit, ať pochází z říše zvířat nebo rostlin. Vstupní branou do světa zeleně a vody, tvořeného po staletí bez lidského zásahu stromovými obry, divokým houštím, bylinným podrostem protkaným stezičkami srn a zajíců, bahnisky i záludnými močály a loukami nasycenými vláhou jako houba po dešti, je obora pojmenovaná Soutok.
Největší oborou naší země, prostřenou na území tzv. Dyjského trojúhelníku, vede naučná stezka, která v délce zhruba sedm kilometrů spojuje jihomoravské město Břeclav s loveckými zámky Pohansko a Lány. Začíná u parkoviště v ulici K Pohansku. Odtud pokračuje pod železniční tratí sousedící těsně s oborou, kde k radosti vozíčkářů, cyklistů a také maminek s kočárky navazuje na asfaltovou cestu skýtající pevný, rovný povrch až k cíli. Zavítat sem tak může nejen ten, kdo při svých toulkách touží po absolutním klidu, ale každý, kdo má chuť a chvíli vrátit čas a poodhrnout tajemnou roušku původních lesních zátišin, kde není vyumělkovanosti ani strojenosti a kde příroda vládla celou věčnost. I dnes se takřka všechno děje v jejím řádu. To je na Moravské Amazonii, jak se luhu stulenému v klínu řek Moravy a Dyje přezdívá, nejsympatičtější. Nestydí se za přirozenost, věkovitost ani vrásky vepsané do stromové kůry. Právě stromy, štědří dárci kyslíku, dokonale vystihují svébytnou povahu a mnohotvárnost zdejší scenerie.
Foto: ADÉLA MCLINTOCK
Dub Křemelák, který podlehl gravitaci.
Stromy s podivně zkamenělým výrazem
Vrby, lípy, topoly i druhy s tvrdým dřevem jako jsou svalovité habry, pružné jasany, houževnaté duby, skromné babyky či jilmy, se zde představují ve všech věkových skupinách – od mrňavých semenáčků s kořínky teprve nedávno zavrtanými do kypré půdy přes vitální mlaďochy se štíhlým pasem až po veterány tak impozantní, že před každým člověk přestává dýchat. A pak jsou tu ještě stromy s podivně zkamenělým výrazem, nepřirozeně tiché, leckdy pitvorně zkroucené a strašidelné. Podle jejich obřích rozměrů a nevalného vzhledu byste hádali, že pamatují knížete Jana I. z Lichtenštejna, který nechal postavit empírový zámeček Pohansko. Místo větví, kdysi silácky rozpřažených, jim z boků trčí ubohé pahýly. Ani jejich kůra nevyvázla po staletých zápasech s živly a škůdci bez následků. Na mnoha místech chybí a odhaluje tzv. zrcátka, bledé dřevo pod ní. A kmen? Ten po poklepání vydává dunnivý zvuk, značící že je uvnitř vykotlaný. Těmto stromům – s dutinami, tzv. brtěmi, ať už viditelnými, či skrytými, říkáme stromy doupné. A třebaže se na pohled tváří smutně, hýří radostným životem.
Foto: ADÉLA MCLINTOCK
Dutina stromu, v níž se o dešti hromadí voda.
Doporučujeme
reklama
Plné hmyzů i dalších zajímavých obyvatel
Horečně po nich v obou směrech cupitají davy mravenců. Obratně se přitom vyhýbají chorošům mechovým bochánkům i všem skulinám, jimž se u vchodu třpytí vlákna pavoučích sítí. Občas jim do kroku zavrčí boubelatá drvodělka, samotářská včelka, která v trouchnivějícím dřevě vykusuje hnízdní komůrky pro své potomstvo. Netuší, že ji bedlivě sleduje strakapoud, pro něhož jsou larvy drvodělek vybranou pochoutkou. V lužním lese je tenhle pernatý fešák doma a stejně jako jeho sousedé datli, žluny či holubi doupňáci hnízdí a nocuje v dutině na kmenu či větvi. Do snů ho od jara do podzimu kolébá šumění listů v koruně. Jednou však přijde rok, kdy neuslyší zhola nic. To se uzavřela poslední céva s vodou a živinami. Strom uschl. Že je to smutný konec? Kdepak, využili toho vzácní krasci, tesaříci a roháči, jejichž larvy se živí odumřeým dřevem. A tak dřevěný kostlivec zůstává ještě po léta plný života a srdce mu tluče skrze miliony drobných organismů, dokud se nezřítí a nepromění v humus, z něhož se znovu narodí v podobě lesní bylinky či velikána, jakým sám kdysi byl.
.jpg)
