Každý rok začátkem listopadu se české vesnice i města rozzáří tisíci malých plamínků. Dušičky nejsou jen dnem smutku, ale také chvílí ztišení a návratu ke kořenům. V tomhle svátku se potkává křesťanská víra, pohanská tradice i touha člověka po blízkosti těch, kteří odešli.
Když se v podzimním šeru rozhoří první svíčky na hřbitovech, vzduch voní voskem a vlhkou hlínou. Lidé přinášejí věnce, chryzantémy a chvíli tiše postojí. Ne každý se modlí, ale každý vzpomíná. Památka zesnulých, známá prostě jako Dušičky, patří k nejsilnějším tradicím českého venkova. K rituálům, které se neztratily ani ve světě spěchu a blikajících obrazovek.
Svátek Dušiček připadá na 2. listopadu, hned po Všech svatých. Křesťanská církev jej zavedla už na konci 10. století, když se snažila přetavit pohanské zvyky do nového významu. Opat Odillo z Cluny tehdy rozhodl, že se církev bude modlit za duše zemřelých, které ještě nedospěly do nebe. Ale hluboko pod vrstvou křesťanských modliteb se stále ukrývá starší příběh. Kořeny Dušiček sahají až ke keltskému svátku Samhain, který označoval přechod roku – čas, kdy se podle Keltů otevíraly brány mezi světy. Věřilo se, že v tuto noc mohou duše zemřelých navštívit své blízké. Lidé proto zapalovali ohně, aby je přivítali. A nechávali jim na stole jídlo i teplé místo u ohně. Dnešní svíčky na hrobech jsou vlastně vzdáleným ozvěnou těchto dávných ohňů. Symbolizují světlo, které provází duše a zahřívá naše vzpomínky.
Svíčka má v sobě zvláštní sílu. Když ji zapálíme, rozžehne nejen plamínek, ale i vzpomínku, která ožívá. Lidé odjakživa věřili, že duše mrtvých se o Dušičkách mohou vracet domů. Proto se v minulosti nechávalo světlo svíčky hořet celou noc, aby našly cestu. Na venkově se s tímto dnem pojilo i mnoho drobných zvyků. Lidé dávali do lamp máslo, aby si duše mohly „potřít spáleniny z očistce“, nebo házeli do ohně kousky jídla, aby jim přilepšili. Večer se pilo studené mléko, které mělo duším přinést úlevu. Tyhle obyčeje dnes působí pohádkově, ale vycházely z hluboké lidské potřeby – nezapomenout a být na chvíli spolu, byť jen symbolicky.
Součástí svátku bývalo i pečení „dušičkového pečiva“ – voňavých bochánků a koláčů ve tvaru kostí. Ty se rozdávaly žebrákům a pocestným, kteří se modlili za duše dárců. I tak se udržovalo spojení mezi světem chudých a bohatých, živých a mrtvých. Některé oblasti si tento zvyk uchovaly dodnes, jinde se ztratil. Ale kdo někdy ochutnal dušičkovou buchtu s mákem a povidly, ví, že i v těchto prostých sladkostech je něco z dávného rituálu – trochu piety, trochu lásky a vůně domova.
Kdo má rád klid a symboliku, může si dušičkový čas zpestřit návštěvou historických hřbitovů. Každý z nich má svou duši a příběh. Na pražském Vyšehradě, v hrobce zvané Slavín, spí ti, jejichž jména zná celý národ – básníci, hudebníci i vědci. Naopak na malém hřbitově v Hlubokém na Třebíčsku leží jen pár desítek hrobů, ale právě tam prý cítíte, co znamená skutečné ticho. Zvláštní kouzlo má i barokní hřbitov ve Střílkách, který působí spíš jako sochařská galerie pod širým nebem. A kdo touží po něčem temnějším, může zamířit do kapucínských krypt v Brně nebo Klatovech, kde odpočívají zcela zachovalé mumie mnichů. Je to podivuhodná připomínka pomíjivosti. A možná i důvod, proč si Dušiček tak vážíme. Pomáhají nám pochopit, že život má cenu právě proto, že jednou skončí.
Dušičky nejsou o smutku, i když v sobě melancholii nesou. Jsou o pokorné vděčnosti, o tichém rozhovoru se světem, který už nevidíme, ale stále cítíme. V době, kdy se všechno měří rychlostí a výkonem, nám tenhle svátek připomíná, že zastavit se není slabost, ale dar. Stačí zajít na hřbitov, zapálit svíčku a nechat ji hořet. Možná právě v tom plamínku na chvilku zahlédneme i sebe. A uvědomíme si, že všechno, co máme, je jen vypůjčený čas.
kudyznudy.cz, andelskesluzby.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
