8 věcí, kterými vás muž zaručeně vytočí (a vy jeho)

 

 

Nemálo mých kamarádek se děsí, když jedou s mužem autem a provoz povážlivě houstne. Protože pokud řídí muž, dříve nebo později se rozhodne, že objede zácpu po vedlejších cestách. Výsledek je vždy stejný: nejdřív mrmlá nad stavem okresek, pak projíždí jednu Zapadlou Lhotu za druhou, aby nakonec provoz zhoustl i tam, protože tenhle geniální nápad samozřejmě mělo víc mužů. Podtypem této mužské nesnesitelné vlastnosti je zásadní odmítání možnosti zeptat se na cestu, pokud člověk bloudí, pro nezanedbatelnou část mužské populace se to totiž rovná fatálnímu selhání. A tak raději autem projedou každou druhou ulici neznámého města, než aby se zeptali, kudy vede nejbližší cesta na výpadovku k domovu. 

 

Jedna moje kolegyně trne pokaždé, kdykoli jí zazvoní telefon a na displeji vidí mužovo číslo. Po dvaceti letech manželství je jí totiž jasné, že zrovna něco hledá. Obvykle věci, které si někam založil sám, ale předpokládá, že jeho dobrá žena bude vědět kam. A jelikož ho po těch letech vážně dobře zná, většinou to ví, protože třeba peněženku si vždycky dává nalevo od přehrávače. Bohužel si přesně kvůli tomu může být jistá, že příště zavolá zase.

 

O nervy je to ale v momentě, kdy si muž něco založil, hledá to a ona neví, protože jde o něco atypického. Pak je on protivný a ona poněkud zhrzená, protože jí vyčítá -něco, za co ani omylem nemůže. Z podobné kategorie je i ‚muž, který neumí používat mikrovlnku a netrefí do obchodu‘ – ten vzniká coby výsledek setrvalého kuchařského servisu. Jinými slovy, takový muž vám klidně řekne, že má strašný hlad, protože od rána nic nejedl, ačkoli v ledničce je jídlo od včerejška, v mrazáku pizza a dole v domě večerka s celkem slušnou nabídkou pečiva a sýrů. 

 

Tohle je výrobní vada, která se dědí napříč generacemi i společenskými třídami. Je zjevně jedno, jestli je váš muž bohémský básník, přísně racionální IT technik nebo úspěšný manažer, jehož pracovní stůl je poněkud znepokojivou ukázkou pečlivého minimalismu. Všichni do jednoho nedokážou najít cestu do koupelny, ke koši na prádlo, a tak musejí svoje ponožky, trenýrky nebo košile trousit tam, kde je zrovna svlečou – podobně jako když had v přírodě svléká svou kůži. Po letech zkušeností už se to nesnažím změnit, jen se upřímně omlouvám budoucím partnerkám svých synů, protože jsem je snad naučila ledasčemu užitečnému – umějí vařit, nakupovat a snad i prát, ale prokletí ponožek a dalšího prádla odpadlého od těla poblíž postele jsem zlomit nedokázala.  

 

Obdivovali jsme tuhle na návštěvě u známých šikovnost pána domu, který se pustil do renovace oken. Logicky začal tím, že sundal vnitřní křídla dvojitých oken, viděli jsme je opřená na chodbě. „Jo, to je naše velké rozvodové téma… už pět let,“ odtušila jeho žena s tím, že dokud cena plynu na trhu, kterým dům vytápějí, zásadně nestoupne, víc to hrotit nebude. Pravda, jednoduchými rámy dovnitř místy trochu foukalo.  Ale však on to dodělá, až bude mít čas…

 

 

 

 

Asi budete mít mnohokrát pravdu, ale pokud jste dospěla do zenové fáze ‚moudrá žena s nadhledem‘, už s tímto sdělením svého muže nejspíše neobtěžujete. Protože za ten otrávený pohled a zkažený půlden to nestojí. Vůbec nejtěžší je, když například oplýváte technickým nadáním větším než váš partner a chcete mu dát najevo, že jste od začátku věděla, že způsob, jakým chtěl smontovat skříň, nevede k úspěšnému cíli. Málokterý muž je tak vyzrálý (se skutečným věkem to nemá nic společného, bohužel), aby uznal, že máte pravdu – alespoň já nikdy neslyšela o takovém, který by zareagoval slovy: „Jsem já to ale trouba! Jak jsem si vůbec mohl myslet, že ten skleník postavím, když jsem v životě ani nevyměnil žárovku.“ 

 

V tomhle byla mistr bývalá švagrová – člověk si odložil skleničku s vodou, aby se znovu napil za pár minut, a ono nic. Přičinlivá ruka hospodyňčina mezitím sklenku vzala, umyla, usušila a uklidila. Návštěva u ní byla vždycky důvodem ke sražení sebevědomí, protože takhle naklizeno nemám ani o Vánocích, na druhou stranu její přístup k pořádku asi taky nebyl úplně v normě. Švagr si třeba musel během let vyvinout poměrně složité úkryty pro svoje rozpitá kafe, aby mu je nikdo neustále neodnášel.

 

Věta, které se děsí devět mužů z deseti. A ten zbylý je určitě nějaký divný. Jako třeba chlap, s nímž se teď rozvádí moje známá, třicetiletá Katka. Přitom on byl od začátku jako z románu od Rosamundy Pilcherové: po svatbě jak z katalogu následovaly tři roky idyly, provázené večeřemi při svíčkách, květinami a neustálými vyznáními lásky. Bohužel se ukázalo, že celoroční valentinskou selanku Katčin muž prokládal odskoky k milenkám a návštěvami nevěstinců – asi aby byla rovnováha. Jasně, možná je to výjimka, ale zkušenosti z mého okolí ukazují, že pro život se víc hodí muži, kteří poslední záchvěv romantiky předvedli v době, kdy jste si spolu začali. A kteří požadavky na ‚kytky jen tak‘ považují za nepochopitelný výstřelek. 

Pokud chcete muže dohnat k zoufalství, a ještě ho návdavkem obvinit z toho, že vás nevnímá, je nekonečné líčení toho, co jste za den zažila, tím nejlepším způsobem. Funguje stoprocentně, protože průměrný muž ztrácí v podobném ženském monologu nit děje asi po deseti vteřinách, navíc si ani po deseti letech nikdy nezapamatuje, jak se jmenuje rozvedená sestřenice vaší bývalé kolegyně, neocení žádnou životní peripetii lidí, které nezná, protože na to nemá buňky. A pokud vás přesto občas vyslechne, a ještě logicky zareaguje, berte to jako skutečný důkaz lásky!