Věštění z kokrhání kohouta, rozpustilé průvody masek nebo přísná svatá Lucie, kontrolující, zda mají hospodyně na Vánoce naklizeno. Myslet si, že se naši předkové o adventu věnovali jen rozjímání, by byla chyba. Mnohé české adventní tradice vás nejspíš překvapí.
Podle představ církevních otců měl být advent přípravou na narození Ježíše Krista (adventus znamená latinsky příchod), realita ale byla trochu jiná. Křesťané se sice měli duchovně očistit a častěji navštěvovat bohoslužby, vypustit tučná jídla a alkohol, vyhýbat se tanci, zpěvu a tělesným rozkoším, jenže naši předkové se neradi postili a ještě méně ochotně se vzdávali zábavy.
Na jaře, během postního období šest týdnů před Velikonocemi, jim nic jiného nezbývalo, protože na sýpkách se tenčily zásoby, ale v zimě, po sklizni obilí, byla situace jiná. Na podzim se navíc pravidelně konaly zabijačky, kromě toho byly v prosinci pole a louky zapadané sněhem a ani na statcích nebylo příliš práce. Klid zavládl i v městských ulicích, skončila doba rušných jarmarků, a stejné to bylo na hradech, kam se vraceli rytíři po létě stráveném v bojích. Je logické, že si lidé chtěli po roce těžké práce odpočinout a pobavit se. Na rozdíl od léta nemuseli vstávat s rozbřeskem a mohli se veselit hluboko do noci, hostiny, tancovačky a tradiční přástky se někdy protáhly až do rána.
Při žádné zábavě našich předků nemohl chybět alkohol a sex. To se sice s postními pravidly neslučovalo, ale po pravdě řečeno, středověcí preláti se podobných zábav často také zúčastňovali…
Divočejší podobu měly i oslavy náboženských svátků v době adventu, jako sv. Mikuláš, sv. Lucie nebo sv. Barbora. Až do barokní doby pořádali totiž lidé ve městech i na venkově rozverné obchůzky v maskách, podobné těm masopustním, teprve po třicetileté válce začal převládat tichý a meditativní ráz oslav předvánočního času. Každé ráno se v kostele konala mše věnovaná Panně Marii, kterou lidé pojmenovali roráty (z latinského úvodu mešní písně Rorate coeli).
