Fejeton: Dny bez nápadu

Dcera se už po obědě ptá, „a mami, co bude k večeři.“ Stojím uprostřed kuchyně, olizuju lžičku od jogurtu, vytáhnu ji z pusy a bezděčně se na ni podívám. „Ten byl včera,“ vykřikne hystericky.

Šéfová chce vědět, co budu psát příští měsíc. Nadechnu se, prsty se rozběhnou nad klávesnicí notebooku, jenže pak vydechnu a ony už na klapky s písmenky nedopadnou. „O čem jsem to jen včera přemýšlela. To bylo přeci tak skvělý! Hm, nevím.“

Maminka mi volá, co bych chtěla k narozeninám. Přestože rok a půl chci „zelenou chloe“ – to je voňavka, kterou miluju, ale pořád si ji nechci sama koupit, protože přeci nejsem marnivá a vůbec peníze jsou potřeba na něco užitečnějšího – civím a mlčím. „Ale hlavně neříkej, že nic, nejsi malá holka, abych ti kupovala nějaký blbosti.“ Pořád mlčím. „Mami, já fakt nevím, tak třeba nějakej hezkej květináč,“ rýpu propiskou v hlíně vadnoucího fikusu.

ČTĚTE TAKÉ: Blog: Já na tom dělám!

Můj milý se na mě sexy podívá, pošimrá ve vlasech a spiklenecky tichým hlasem vysloví otázku, nad kterou by každá žena poskočila blahem o metr. „Co budeme dělat o víkendu, mám volno a všechny děti se chystají pryč.“ Nasadím výraz žáka pomocné školy. „Spát?“.

Chtěla bych začít nakupovat na Vánoce. Co na tom, že je březen. Přesně takhle jsem si to totiž řekla (jakože budu nakupovat už v březnu) 24. prosince ráno, kdy jsem si vůbec nebyla jistá, že mám pro všechny všechno, co jim udělá aspoň mrňavou radost. „Do háje,“ držela jsem v ruce drbátko na záda, „chtěl tohle vůbec někdo?“ Jenže v tuhle chvíli, v březnu, mě napadá zase jen to drbátko. Asi je blbý dávat ho tchánovi, když už ho má od loňska babička.

Jsou dny, kdy mi dojdou nápady. Jenže pak mi dojde(!), že tohle slovo může znamenat pravý opak. Dojdou rovná se přijdou ke mně. Stačí jen, abych byla velmi velmi trpělivá. Vítejte! I ty, dnešní nápade, který jsi přišel, když jsem vůbec ale vůbec nevěděla, co mám napsat na web.