A když je slyším, prchám nebo si mrmlám, proč, proč?! Buď mně připadají pitomé z gruntu, neomalené nebo za uši tahající. Tak prosím pěkně tyhle směrem ke mně ne.
Co chceš ještě stihnout do padesáti?
Prosím? Jsem snad závodní kobyla?
Porodila mu dítě.
Pokud je „mu“ šamanské zaříkávací slovo, beru. Teorie nájemných děloh skrytě vyjádřená v tomhle pitomém spojení, mě budí ze sna.
Mějte hezký den.
Jistě, otrocký překlad, snad aby dotyčný vypadal světácky. A proč tedy neříká i „drž smání se“ a „jak jste vy“.
Díky povodni bylo zničeno deset domů.
A podobné varianty vět, kdy ten, kdo je vyslovuje, nepochopil, že děkovat za hrůzu je pitomé až perverzní. No, pěkně děkuju!
A kdy bude svatba?
Prosím, zkuste se takhle neptat nikoho a nikdy. Když tak se dozvíte včas. To samé platí pro „Kdy budeš mít dítě?“
Tak a teď pověz něco o sobě.
Oblíbená výzva samozvaných pořadatelů školních srazů, referentů zaniklých rekreací ROH a známých, kteří nepochopili, že o to vůbec nejde. Mám sto chutí sdělit, jsem člověk, dvě ruce, dvě nohy, trup, hlava. Nazdar.
A ty jako nejíš vůbec maso, jo?
A vy ho jako jíte, jo? Co na to jiného říct?
Tak tohle nedám.
Nevydržím, nezvládnu, neujdu, nenamaluju, nedojedu, neřeknu… Slyšíte, jak květnatá je čeština, kolik krásných slov má? A vy, nedám.
