FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Ach, ty návody

Přitom to došlo už Bridget Jonesové. Když její milostný život ne a ne vykvést, shrnula z police všechny knížky typu „10 rad jak…“ do odpadkového koše. Svatá intuice! To nejlepší, co mohla udělat.  

Tuším, že nasmolené chytrosti „jak žít a být šťastná, případně se z toho alespoň nezbláznit“ pocházejí z pera lidí, kteří sami kdysi potřebovali poradit (a mnozí to potřebují pořád). Kdyby byli odvážní, začali by alespoň své radící traktáty upřímným přiznáním: „Tohle sepsala nesnášenlivá stará panna s nadváhou bez špetky smyslu pro humor, která už nemohla vydržet, jak na ni všichni kašlou, a proto ze zoufalství začala plést košíky. Docela ji to uklidnilo, takže teď radí, pleťte košíky taky.“ 

Následuje podrobný návod, kde sehnat proutí, kam si s košem sednout, popis techniky pletení a výčet vět, jakými slovy poslat asertivně do háje souseda, který si přijde stěžovat, že ho ruší šustění proutků. Další kapitoly se věnují rozboru duchovního a zdravotního aspektu košíkářství a závěr patří několika bonmotům, které si může čtenář pro lepší zvládání své životní krize vylepit na lednici: 

Košík i štěstí jsou lepší upletené vlastnoručně. 

Kolik košíků, tolik pohody. 

Sbohem a košík, starý živote.

ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Stěhování na dovolenou

K tomu, abychom hltali rady, jak žít, nás zřejmě nutí nějaká tajemná, nevysvětlitelná síla. Je to vlastně zvláštní, protože návody k věcem se nám protiví víc než setkání s kamarádkou, která nám přebrala životní lásku (důvody jsou téměř nevysvětlitelné, tuším cosi archetypálního, hmoto, zvítězím nad tebou!). Schválně, ať zvedne ruku, kdo kdy četl návod k mixéru, videu, nebo dokonce automobilu. Já osobně je hned po koupi předmětu, ke kterému patří, štítivě odhazuju jako antraxem nakažené dopisy na dno jednoho přesně k tomu účelu vyhrazeného šuplíku. Mimochodem, jednou ho prodám do muzea, jen ještě přesně nevím do kterého. Na první otevření tu stále čeká například návod k maďarské televizi Orion, která už patnáct let tlí ve sběrném dvoře v Říčanech u Prahy.  Jedinkrát v životě jsem podlehla a do návodu nahlédla, a to v situaci, kdy selhaly všechny ostatní pokusy vyřešit záhadu rozsvícené kontrolky v autě. Pro tlustou brožuru jsem se tenkrát musela vrátit několik kilometrů (právě na dno svého šuplíku), abych se dozvěděla, že červeně blikající výstražná ikona znamená, že jedna ze zadních sedaček není zcela doražená na své místo, stačilo se do ní jen trochu opřít… Podobné je to i s příbalovými letáky. Věděli jste třeba, že na paracetamol se nemá popíjet víno, protože játra úpí? A přitom ho nejspíš baštíte vždycky, když vás bolí hlava, zub, a jakmile je jen trochu lépe, šup do špajzky pro lahvinku.

Já osobně, až budu chtít radu, nepůjdu do knihkupectví (a do šuplíku už vůbec ne). Sednu si na gauč ke své babičce, která žije 68 (!) let ve spokojeném manželství, a budu hltat každé její slovo. Protože ona žádnou knížku nikdy nenapsala. Jednoduše proto, že se měla co otáčet, aby si své štěstí zasloužila, a když už bylo, prostě si ho jen tak užívala a předávat moudra půlce světa ji ani nenapadlo.