Jsou věci, které si z původní rodiny do své nové přinést nechcete. A to i přesto, že byly prověřené věky a putovaly napříč generacemi s nedotknutelností Ludvíka XIV. I nejdéle panující francouzský král ale jednou skončil.
I já jsem se proti několika takovým věcem vzbouřila. Kdysi jsem se zařekla, že ve dřezu mé domácnosti nikdy, ale opravdu nikdy nesmí přistát umělohmotné cosi, mřížka pokrývající dno, jejíž význam mi dodnes uniká. Chytá se na ni veškeré svinstvo z omývaného nádobí, mastnota ulpívá a vrství se na sebe, že by chemik zíral a NASA měla na rok postaráno o výzkumný program. Pokud chcete tuhle potvoru očistit, vyplýtváte na ni litry purujaruaspol., které skrz ni jen vesele nedbale protečou. A po čase zjistíte, že vlastně častěji než nádobí myjete tuhle podivnost.
Zakázala jsem i ozdobné dečky. Jaký mají vlastně úkol? Chytat prach? Přitahovat fleky? Mačkat se a vypadat unaveně? Možná. Pokud má barevně vyšívaný kus plátna (dnes spíš syntetiky) navozovat pocit, že na ní trůnící porcelánový jelen stojí na louce, pak si raději koupím jelena živého a vysadím mu truhlík. Nesnáším i stojany na kytky, tyč výšky podlaha–strop se v sedmdesátých a osmdesátých letech vyjímala v nejednom obývacím pokoji. Unifikované socialistické květináče a v nich tchyniny jazyky, difenbachie, africké kopřivy a spol. připomínaly vstup do indonéské džungle v pražské zoo, ovšem jen v tom lepším případě, kdy majitel nezapomínal zalívat. Jinak se květinové železné monstrum změnilo v rekvizitu béčkového hororu. Tohle ‚rodinné stříbro‘ v domácnosti mé maminky naštěstí vzalo zasvé při stěhování a dodnes se tam zaplaťpánbůh nevrátilo.
Na prahu vlastní dospělosti jsem důrazně šermovala rukama i před zavlečením ručníků s renesančními motivy, broušených váziček a košíčků, skleniček s reklamními nápisy, hrnků či talířků se slogany k popukání (Pro milou Klárinku ještě jednu pralinku, nebo rovnou rum, bum, případně Tchyně a uzený nejlepší jsou studený), koberečků do předsíně, květovaného plyše do koupelny, umělých kytek a dalších vychytávek.
Jak to dopadlo? Nejsem masochista, abych práskla, co všechno se nakonec vloudilo do našeho domu. Ale až si bude podobný ‚never more‘ seznam osvědčených nutností sestavovat moje dcera, bude mít z čeho vybírat.
