FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Jsem sobec
Člověk je tvor sobecký. Kus života se to snaží dobře maskovat. Do doby, než přijdou děti. Protože pak to za á maskovat moc nejde, za bé nemá to cenu. I já hodně brzy pochopila, že některé sebestředné teze neobstojí.
Nechtěla jsem žádné zvíře. Tedy chtěla, když jsem byla malá a pak vlastně i když jsem povyrostla. Jenže sobectví se usadilo na misce vah jako půltunový kámen. A kdo ho bude venčit? Vymývat klec, bednu plnou nasákavých kuliček? Kdo bude luxovat věčné chlupy z gauče a to už nikdy nepojedeme na klidnou dovolenou? Něžné objetí chlupatých tlapek jsem vyměnila za své vlastní pohodlí. Mami, já chci zvíře! Všichni mají něco, psa, kočku, křečka a co mám já? Jenom vás! Vystřelovala dcera šípy, hned jak se naučila mluvit. (Mimochodem, úplně stejnou municí jsem metala po svých rodičích já.) Takže nám v bytě přistála kočka, pak osmáci degu, morče a teď to vypadá, že i pes ve střídavé péči a napřesrok ještě jeden.
Nechtěla jsem jezdit do přímořských prázdninových městeček se skákacími hrady, samoobslužnými restauracemi a řadami navlas stejných bungalovů. Po dovolené v kamenném toskánském domě mezi cedry jsem rezignovala (a čo tu budeme dělat, mamíí, mě uš nebaví koukat na hlady, mamíí neleš plosimtě požád). Příští rok jsme nám každý večer řval před apartmánem trapný animátor a přes naši terásku metr krát metr běhaly houfy malých spratků z půlky Evropy, aby byli první na tobogánu, který končil v kuličkách.
Nechtěla jsem chodit do kina na počítačově animované filmy. Představa, že budu muset vydržet desítky minut u Hledá se Nemo za zvuku křoupání vyfoukané kukuřice, byla podobná té, že mě někdo mučí kapáním vody na hlavu. Nema jsem neviděla (škoda), za to příběhy o dracích, co se dají vycvičit, strašidlech, upírech, princeznách, které říkájí wow, divně pohazují hlavou a vůbec. Po cestě do sálu s dětským filmem jsem objímala poutače s českými filmy a netušila, že bude hůř. Až animáky vystřídají akčňáky.
Nechtěla jsem chodit do cirkusu. Protože tam přeci trápí zvířata, předvádějí staré triky, za umělohmotnou svítící trubičku (která zhasne, jakmile ji přinesete domů) chtějí dvě stovky a vůbec jsou tak nějak trapní. Jen voda pod mostem proti realitě. Mami, pojď přihlásíme se jako dobrovolnice, hele klaun někoho hledá! Mami, já chci do zvěřince, au, mami, kous mě velbloud. Mami, že ta pani, co točí vatu, lítala na tý hrazdě. A to musíte pani? Kvůli penězům?
Nechtěla jsem pořádat dětské oslavy, kam přijdou i matky. No, ale ona je ta oslava jen pro děti. Aha, že to máte domů daleko, ale jo, tak pojďte dál. Uvařím vám kafe. No, my klauna nezveme. Že je to škoda. Tak my ho třeba příště pozveme… Auuuuu.
Nechtěla jsem kupovat předražené jídlo a figurky z umělé hmoty od lidí s americkými úsměvy.Mamíí, a nemohli bysme jednou mít k večeři taky papírovou krabici jako Jája a Irča? Nemohli. A proč?! Je to nezdravé, drahé, zbytečné…
Vždycky když se moje sobectví dralo ven, uviděla jsem vykulené oči s jednou velkou otázkou. Prostě proč ne? A musela jsem si popravdě odpovědět. Protože kvůli mně. Pak jsem zjistila, že nejdůležitější na světě jsou pro mě ty oči.
A protože jsem sobec, chci je vidět jen šťastné.
ČTĚTE TAKÉ: Invaze vtipných hrnečků
