FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Moje hipsterská minulost
Jako puberťačka jsem byla vizionář, splňovala jsem parametry všech módních trendů dnešní doby. Měla jsem jen tu smůlu, že tenkrát nikdo nic nepojmenovával. Jak já mohla být in!
Byla jsem hejtr. Pro ty, kdo by snad nevěděli, kdo to je, jako donedávna já, tak člověk, co všechno nenávidí (z anglického hate), pomlouvá, nad vším prská, ohrnuje nos, frfňá. Jiným slovy nesnesitelný prudič. Samozvaná nonkonformní hvězda permanentně ohrožená trapností. Nenáviděla jsem třeba segedínský guláš (poprvé jsem ho jedla u příbuzné, která byla nejhorší kuchařka na světě, a nějak se jí nepovedl nebo co), taky vejce a párky, měli jsme je o prázdninách pořád.
Lezla mi na nervy i spolužačka Klímová, protože všechno věděla, měla velký prsa už v sedmý třídě a i s těma velkýma prsama nejrychlejc běhala. Nenáviděla jsem Lumíra, protože si mě ani nevšiml, přestože jsem mu v zoufalství na světlé kalhoty vymačkala celou hrst borůvek. Myslel si, že si sedl do inkoustu, a dal pěstí Rostíkovi. Toho jsem taky nenáviděla, protože pořád dolejzal. A vypadal jako knedlík. A nenáviděla jsem dalších asi šest set padesát věcí.
Byla jsem i hipster. Nosila jsem sluneční brýle po tátovi ze šedesátých let, takové ty, co měli herci v Šakalích letech. Rozšlápla jsem si totiž svoje hezké červené plastové a maminka mi řekla, že jsem nemehlo a že mi nový nekoupí, protože stejně nakonec všechny ztratím nebo jim ulomím nožičku.
Taky jsem si zapínala košile až ke krku. Viděla jsem to ve filmu Rain Man, měl to tak Tom Cruise. Byla jsem tím fascinovaná, co na tom, že já jsem holka a on chlap. Vlastně taky Olivia Newton John v Pomádě měla všechno utažené ke krku, ta se mi taky moc líbila. Kalhoty jsem měla jeden čas krátké proto, že se zdrcly, maminka občas v pračce experimentovala. Jinak se nedá vysvětlit její série růžových trenek (prala s červeným trikem), bleděmodrých utěrek (prala netuším s čím) a skupina zmenšenin, do které patřily i moje manšestráky. Rodina konstatovala, že je přece donosím, protože jsou „skoro nový“.
ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Jsem sobec
Ovšem kolo jsem měla zase pěkně po hipstersku starý. Po sestřence ze vsi. Dlouho jsem ji podezírala, že ho půjčovala za úplatu celé své třídě a doma snad i čuvači Bártovi, tak bylo zmordovaný. Jenže já tehdy na kole moc neuměla, pořád jsem někam padala, takže jsem musela vzít zavděk tímhle. Až se prý zlepším, dostanu skládačku…
Teď mě napadá, že díky kostkované flanelové košili jsem byla možná i trochu lumbersexuál, akorát fousy jsem si nenechala narůst. A jestli ne lumbersexuál, tak ženský ekvivalent metrosexuála. Jak se mu to říká? Kikina? Nechala jsem si ostříhat své melírované dlouhé vlasy na blatníčky, i když jsem to obrečela, protože původně jsem chtěla mikádo. Jenže tehdy všechny ženy nosily sestřih podél tváře, který – vyfoukán – budil dojem neustálého pobytu u silného větráku. V Tuzexu jsem pak sehnala plesnivky a k nim krátkou bundičku a tričko s nápisem. Jen ta kabela přes loket ještě tenkrát nefrčela a tahala jsem ji na rameni.
Tak to všechno jsem byla a asi i něco navíc, jenže jsem o tom vůbec nevěděla. Dnešní doba je holt… Jaká vlastně? Asi je divný, že taky nemá svoje pojmenování.
