FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Moje schválnosti
Dlouho jsem nevěděla, co zákon schválnosti vlastně je. Přestože už tehdy v mém životě řádil jak černá ruka. Teď už to vím. Řádí dál a je to tak dobře.
Bylo mi devět a těšila jsem se na hory. Konečně jedeme do hotelu! Žádný pokoj bez koupelny a ohřívání konzerv na plynové bombě (dodnes na to všechno vzpomínám s láskou), jsem si říkala. Sbalený batůžek jsem měla, i lyže pevně svázané řemínkem. A pak se mi, kdo ví proč, podívala do krku doktorka, kterou jsme potkali na ulici. „Jéje, to je angína jako hrom.“ V krku mě nebolelo, teplotu jsem neměla, ale jako notorické angínářce mi byla kousek od tramvajové zastávky stanovena diagnóza, kvůli které jsem si mohla hotel leda tak vystřihnout z pohledu. Kdo ví, co jsem to tehdy v krku měla, a kdo ví, proč mi tam lékařka civěla. Nikam se nejelo.
Bylo mi o trochu víc a poprvé se na mě zálibně podíval kluk. Babička, která se vdávala docela mladá, nejspíš usoudila, že přišel pravý čas, jak si pojistit moje vdavky. Když mě dotyčný přeskakujícím hlasem naznačil, že bude v podvečer u lavičky v aleji, zahrkala natáčkami v plátěném pytli. „S těmahle rousama pod kaštany nesmíš!“ Možná že by tehdy lehce ťukla do svatebních zvonů, kdyby natáčky neměly tvar demode a já zrovna neměla měsíční dny. Odkvetlá pampeliška, kterou z jedné strany sfoukli. Tak nějak jsem si připadala a asi i vypadala. Nic tehdy nezaznělo.
Stejně jako když jsem se chtěla do dortových šatů už už nasoukat sama. Áááá má velká láska! Tolik soužení, tolik toužení a po letech čekání happy end na dosah milimetru. Jsem si myslela. Vlasy jsem si pro jistotu jen umyla. A když si umyju vlasy, musím si je vyfoukat, jinak nevypadám ani jako ta opelichaná pampeliška. Vypnuli proud. „To se ale stalo v této ulici naposledy před sedmi lety,“ uklidňoval můj hysterický jekot pán z informační energetické linky. Žádné dortové šaty, ba ani dorty, a už vůbec ne zvonění. Když jsem se blížila na místo schůzky, zjistila jsem navrch, že na kůži mých rukou bych nastrouhala křen. Honem, aspoň krééém. Zahnula jsem k benzínové pumpě a koupila mrňavou niveu za cenu kilového balení kaviárového séra. Když už tak už. Nabírala jsem tuhou hmotu do dlaní, fénem nezkrocené vlasy mi padaly do očí. Co nestačily pokazit rozvodné závody, dodělala jsem bílou mastnotou.
Zákon schválnosti zaúřadoval, když jsem šla na sklonku mateřské dělat rozhovor se známým módním návrhářem. Jéje, ony už se nenosí rovné kalhoty? Aha. A sako pod zadek taky ne, nepovídejte… Nic jiného jsem neměla, snad jen bavlněný rolák z obchodu se značkou. Minutu před odchodem z domu, jsem na něj kydla jogurt. Nebyl čas na hrdinství, obrátila jsem ho. Flek byl na zádech. Budu slavnému muži tváří v tvář. I zadní šev na krku mého trika byl.
Jako na potvoru jsem potkala vždy perfektně vystajlovanou bývalou svého milého, když mi došel bébé krém, řasenka, stíny, všechno (nic nedošlo, byla jsem líná se malovat) a na nocí spláclé vlasy jsem hodila kšiltovku s nápisem I am hot. Takžetositycoměkvůlitoběopustiltosidalchudinko, četla jsem zřetelně v očích pečlivě obtáhnutých top malovátky. Hihi, zašklebila jsem se, dobrý den.
A taky jsem se musela smířit s tím, že když jsem přijela na hory, zapadalo přenádherné slunce a od dalšího rána celý týden už jen sněžilo a foukal severák.
A že když jsme se vyšplhali na horskou chatu, čekala na nás cedule „ode dneška zavřeno.“
A že ze všech obrázků ve starožitnictví, kam jsem se chodila kochat, prodali jediný, který se mi opravdu líbil.
A že…
Zákony schválnosti řádí a je to dobře. Nechávají ve střehu. Třesou pýchou, která by se chtěla roztahovat v životě, když se zrovna zdá, že všechno sedí v pevných základech.
Nesedí. Skulina zákona schválnosti základy posunuje. A je to dobře.
ČTĚTE TAKÉ: Jaroslav Dušek: Hlavně nezblbnout
