FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: O mluvení a poslouchání

Když jsem se jednou zase šťourala tužkou v zubech „a co mám ještě napsat“, zakročil můj táta. Vzal bílý dvojlist, přečetl, zasmál se a roztrhal ho. „Hele, když nevíš a píšeš kraviny, radši nepiš nic a počkej, až budeš mít opravdu o čem.“

Dnes se sice dopisy moc nepíšou, za to se podobných prázdných blbin hodně navykládá.

Třeba v televizních zprávách. Nestačí, když se řekne, co se ten den vynalezlo, odstartovalo, kde hořelo nebo kdo umřel, zkrátka co se opravdu stalo, vymýšlí se další a další mluvení. Kdo kolik bere a jestli je to víc nebo míň než má tamten. Sčítají se živé ovce a uhynulé jepice, řeší barva povlečení ve škole v přírodě, počet mužů, kteří neumějí r, teplota, při které mrzne sníh a vaří se čaj. Blabla.

Lidi pak o tom všem mluví doma, po kavárnách a hospodách. Přeříkávají, co slyšeli a tváří se, že to i viděli (a vymysleli). Tedy pokud zrovna v tramvaji, na náměstí, ve vlaku nebo na ulici neříkají do mobilu, že jsou zrovna v tramvaji na náměstí, ve vlaku nebo na ulici a že někam jedou, jdou nebo jen tak stojí.

Mluvím taky tak. Ptávám se na „kozu“ a jestli se má někdo dobře a říkám, jak se mám já, i když tuším, že to toho druhého moc nezajímá. Že mi už už chce říct (a možná i já jemu), že někam jde, jede, stojí a co kde slyšel. Blablabla.

Těch slov je tolik. Pusa jede, až někdy bolí a hlava nestačí poslouchat vlastní natož cizí mluvení.

„Hele, když nevíš a mluvíš kraviny, radši nemluv a počkej, až budeš mít opravdu o čem,“ dovolím si parafrázovat svého tátu.

Rozhodla jsem se, že začnu poslouchat. Protože ono toho je k poslouchání (přes mé přehnané katastrofické stesky) víc než k mluvení.

Ráda poslouchám svoji babičku například. Vypráví o tom, co skutečně bylo. Stejně jako máma a táta.

Taky svoji kamarádku, když vzpomíná, co jsme spolu zažily, a dceru, když říká, co se jí honí hlavou.

Ráda poslouchám všechny, kteří mají co říct.

A ráda poslouchám ptáky, vodu, co teče, déšť a ticho. Při něm mě napadá, co bych mohla povídat já. Aby mě třeba taky někdo občas rád poslouchal.

ČTĚTE TAKÉ: FRANTIŠEK KOUKOLÍK: Štěstí je tak trochu náhoda