„Kde zase trajdá. To se chce promenádovat po nocích každej měsíc?“ Ne, to neříká čtyřicetiletá matka o své sedmnáctileté dceři, ale má devadesátiletá babička o mé sedmdesátileté mamince. A jak mluví o mně? Škoda slov. Věčná dcera. Kdy vlastně vyrosteme?
Nikdy, chtělo by se říct, a bylo by na tom hodně pravdy. Ale náznaky tu jsou.
Jak poznám, že jsem (aspoň na chvíli) na dobré cestě stát se velkou holkou?
Neházím na zahradní trpaslíky roští, když má přijít návštěva intelektuálů.
Když mám chuť na šampaňské, sama si ho otevřu. A sama vypiju.
Že se letos nosí zelené umělé kožíšky a kalhoty do zvonu? Chachá, užijte si to.
Kamarádi volají, že se jde v sobotu večer na kuželky. Nejdu. V televizi dávají Zázraky přírody. A kuželky jsou stejně stupidní jako reklama na vložky. Obojí řeknu nahlas.
Ve vlaku luštím křížovky za dvacet devět korun. Neschovávám je do Kantovy Kritiky čistého rozumu a nepředstírám, že si v ní propiskou podtrhávám.
Kupuju si kytky a neprovokuju, že mi je „hádej kdo“ dal.
Nezabíjím mouchy. Ani pavouky, přestože z nich mám fóbii.
V létě nenosím spodní kalhotky. Ani ty za pět stovek.
Mám za to, že jít nakoupit v domácím oblečení není katastrofa. Naopak, je to velmi ohleduplné, když mám rozkoukaný seriál a zjistím, že došly kešu oříšky.
Maluju se i na sjezdovku. I barevným pudrem na tváře. Chce se mi.
V argentinské restauraci řeknu, že nejím maso a objednám si kafe a minerálku.
Nechci cvičit.
Nechci držet dietu.
Nechodím na zdvořilostní návštěvy.
Nekoukám na filmy, které mě nebaví. Nedočítám nudné knížky.
Mlčím, i když mám co říct.
Píšu si, co chci. Je mi jedno, že je to možná úplně blbý.
Ráda spím. Mám na polštáři hadrovou panenku, kterou mi ušila dcera.
Místo nevím, říkám radši ano a ne.
Drbu s maminkou a babičkou u vína chlapy. Občas. Zbytek času je chválíme.
Vím, že štěstí je stěhovavé. Jsem neskonale vděčná, když se občas staví.
Věčná malá velká dcera. A taky máma. Malá, velká.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
