Fejeton: Módní dospívání

Nejdřív je vám to, co máte na sobě, úplně fuk. Pentličky, bambulky, kraječky, nápisy, mácháte rukama nohama proti sobě a je vám krásně, ať jste oblečení do dupaček po bratranci nebo zabalení v plíně. Zařvete jen ve chvíli, kdy vás minidžíny začnou tlačit do pupku a triko přiškrcuje a vůbec vás nezajímá, že vás matka designově vyladila, protože vyrážíte do módní kavárny. Tohle období trvá několik měsíců. Pak už to s tím „fuk“ začíná být složitější. Jak začnete lézt a chodit, vadí vám všechno, co omezuje v pohybu. A když pak zůstanete za kšandy viset za polici, ječíte, jako by vás na nože brali. Pořád to ale ještě není o vzhledu, spíš o funkci. „Jak v tom vypadám“ přichází na řadu někdy okolo školky, pochopitelně, Jeníček by mohl chtít Andulku, protože má blýskavější sukýnku, tak to ne! Ztropíte scénu, že chcete šatečky nachystané do divadla nebo na návštěvu tchyně. „Já je chci do školky! V jinym nejdu!!“ A vůbec vám nevadí, že pokud matka podlehne, budete za exota, který se v lesíku kouluje s ostatními dětmi bahnem – jedinec v hodobóžových šatech proti zbytku v teplákách. („Prosím, maminko, vy jste si to asi spletla, divadýlko máme až příští týden, dnes byla bojovka. Nevím, jak to bláto z kanýrků s flitry dostanete.“ A exotem se rázem stává i vaše matka, které to na rozdíl od vás trochu vadí.)

První a druhý stupeň základní školy je možné nazvat obdobím opisování, nejen písemek. „Simča má triko s obrázkem, já chci přesně takový. Všichni choděj v softshellový bundě, já budu taky, i když mrzne, nebo je třicet pět nad nulou...“ Tohle všechno se dá ještě snést. Tak nějak člověk zapadá do davu.

ČTĚTE TAKÉ: Fejeton: Moje lásky

S adolescencí přichází totiž ještě mnohem záludnější období. Taky opisovací, ovšem nikoli podle spolužáků, nýbrž médií. Pokud nakráčí před lid oblíbená zpěvačka v krajkovém korzetu a elastických kraťasech, chcete je taky. Bez ohledu na to, že tenhle model je moc i na noční pódium s blýskavými světly, vy se v něm nesete cestou do školy okolo nádraží a továrny na výrobu rýsovacích potřeb. Párkrát uslyšíte hvizd a postarší pán se vás zeptá kolik je hodin.

Sexy období často vystřídá minimalismus, budu cool ať to stojí, co to stojí. Jako ta hustá bloggerka, co v plesových šatech připomínala strýčka „To“ z Adamsovy rodiny. Naháknete na sebe pytel (těch několik tisíc, co jste za něj v butiku známé módní návrhářky dala, je vaše několikaleté kapesné) a čouhající nohy skryjete růžovými teniskami s dvaceticentimetrovou platformou. Nejde vám pak na rozum, že z kavárny vždycky odcházíte sama a ten krasavec z vedlejšího kruhu, co hraje závodně volejbal, se vodí za ruku s Janičkou, která nosí úzké džíny poněkud demodé a obtáhlá bílá trika.

A pak jednoho dne vypnete televizi s lascivními zpěvačkami, přestanete kopírovat kamarádky i androgynní modelky v beztvarých hábitech a konečně vám dojde, že se chcete líbit – a přestanete si lhát do kapsy – těm, na kterých vám záleží. Tedy:

- sama sobě (ty šaty mi padnou, cítím se v nich jako bohyně a taky se tak nesu, chápu vás, pánové, že si můžete ukroutit hlavy)

- svým dětem (maminko, ty jsi v tý kvítečkovaný sukni krásná)

- svému milému (lásko, tobě to sluší!)

Jak prosté.