Holka z Východu v západním světě: Hospodská kultura

Docvaklo mi totiž až trochu později, že stát za barem v poměrně známé hospodě a umět říct holandsky tři věty není úplně prdel a že jsem hodně idealistická. Nicméně jak se ukázalo, Holanďané jsou trochu jiní. To, že umějí většinou všichni plynule anglicky, je věc jedna, nicméně jde spíš o to, že si objednávají s úsměvem a v klidu počkají, než přijdou na řadu, chápou, že tu řadu ani vás pokřiveně naštvaným ksichtem neurychlí. Jakási reciprocita a základní „milost“ je všude. Vrazíte do někoho? Omluvíte se? On se usměje a odpoví. Doma poslední dobou velká věda.

Celková hospodská kultura je tady jiná, už jen to zeptání „Dáte si ještě jedno?“ není ve zvyku. Hned první večer jsem tak dost slušně nadrala dva Holanďany, které jsem svou otázkou vlastně do pití nutila a oni si tak trochu mysleli, že jsou rundy na můj účet. První krok tady totiž dělá host a zeptáním dáváte najevo, že je pití na vás. Od té doby tak čekám, sleduju a snažím se zachytit oční kontakt, malé zvednutí ruky, sklenky, pokývnutí, že mám přijít a že chtějí ještě pít. Občas otravné, na druhou stranu dost uvolňující, když jste na druhé straně hřiště. Nikdo vás nenutí se při půlce sklenky rozhodnout, jestli už vypadnete, nebo půjdete ráno do práce s kocovinou.

Taky jsem zjistila, jak je fajn sedět na baru a povídat si s místníma, objednávali mi totiž pořád pivo bez jakékoli pohlavní symboliky. Později jsem pochopila. Když sedíte na baru a s někým se bavíte, on dopije a vy dopíjíte, objedná tak sobě a objedná i vám. Další runda je pak na vás a je trochu na prd, když vy máte pivo a ten druhý bacardi s colou. Pokud jste v baru s partou, objednává se zase většinou po rundách, každý objedná a platí jednu nebo se konečná částka rovnoměrně rozdělí a často se na sebe s dokonáním drinku čeká. Můžete tak sedět s prázdnou sklenkou patnáct minut a nakonec platit tak trochu víc, než jste opravdu vypili. Otravné a hezky pospolité zároveň. 

Když si pak chcete zapálit, musíte do kouřicího vejminku nebo ven. Kouřicí místnost je často přímo v hospodě, má třeba dvakrát dva metry a tři barové židle. Lidi tam stojí a sedí, často nacpaní jeden na druhého. Ideální místo k seznámení, poznání lidí z druhé strany baru, místo velkých diskusí a vykouření celé krabičky cigaret. Tvrzení o kouření jako sociální záležitosti tady tak získává na síle. 

Další pivo si pak objednáte na baru a většinou s sebou přinesete prázdnou sklenku. Má 0,25 deci, zaplatíte kolem 2,20 eur a pěnu vám zarovnají s hranou sklenice. Obzvlášť fascinující je tzv. fluitje, holandské malé pivo, co do sebe hodíte na jedno písknutí, jak už říká jeho název. Nedokážu říct, jestli pijí Holanďané víc nebo míň než my, někdo pije pomalu, někdo rychle, někdo jen pivo a jiný i panáky – tradiční Jenever, co se často pije společně právě s pivem. 

Štamgasti se o můj život dost zajímají a je jakousi nepsanou povinností je bavit a bavit se s nimi. Schematicky tak říkám, že jsem vystudovala žurnalistiku, pracovala v novinách, že si teď dávám oddech a chci poznat něco nového. Říkám, že jsem ze Zlína a studovala jsem v Olomouci a že píšu každé dva týdny o svém životě v Chrochtálově na Marianne.cz. A taky říkám, že jim svoje články nepřeložím.