Jak přežít pondělí
Pondělí je docela pěkný den. Začíná něco nového. No tak, neohrnujte nos, že je to „jen“ nový týden a že takových už bylo.
Domorodci by možná oslavovali, že přežili ten minulý a že je určitě čeká něco báječného v tom příštím. My? Nadáváme. Že se nám nechce vstávat, že musíme do práce (do školy), na poštu, na úřad, prostě všude tam, kde po víkendu otevřeli a že se na to můžeme akorát tak „vykvajznout“. Už v neděli bloumáme po bytě jako strašidlo Cantervillské, nahlas vzdycháme „ách jo“ a díváme se na hodiny, které bychom nejradši zapřeli sirkou, aby se neposunovali směrem k pracovnímu týdnu. Parádně se obíráme hned o dva dny (vzdychací neděli a naštvané pondělí). Tedy skoro třetinu týdne. A to je docela dost času stráveného samopruzením.
Jsou i tací, kteří to mají obráceně. Těší se do práce jako pandy na bambus a víkend trpně proleží s dekou na očích a přáním, ať už je ten blbá sobota a neděle za mnou. Do téhle skupiny patří nejen šílení workoholici, tyranští maniaci, kteří mají nutkavou potřebu někoho řídit (a vlastní rodina jim nestačí), ale třeba i ženy, které udržují v zaměstnání „perspektivní“ vztah s ženatým milencem, který jim právě v pondělí (no možná v úterý, středu, ale ve čtvrtek už určitě) oznámí, že se konečně rozvede. Nemůžou zpod té deky vylézt a ani si nepouštějí televizi nebo rádio, aby nepřeslechly telefon od něj, že s tím rozvodem to nepočká a bude se konat už o víkendu. Nezavolá ani kvůli rozvodu, ani kvůli ničemu jinému. Je s rodinou na výletě.
Ať ti, kdo nenávidí pondělí (a další pracovní dny podle typu a stupně zábavnosti své práce) a neděli už berou jako malé pondělí (rozuměj večer odsouzencův před vykonáním rozsudku) nebo ti druzí se zálibou v pracovním kolektivu a odporem k volnu, jsou s prominutím bloudi.
