Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

„Věřím, že naši blízcí si pro nás přijdou, když odcházíme,“ tvrdí hospicová sestra

Hadley Vlahos zaujala svět, když začala sdílet, co se svými odcházejícími pacienty řeší denně v práci. Tvrdí jí totiž, že vidí své zesnulé blízké. Tyto situace a jak na ně reaguje sdílí již nějakou dobu na sociálních sítích, letos ale několik jednotlivých příběhů sepsala i do své knihy, která se stala okamžitě bestsellerem.

Tereza Čaladi | 8. 11. 2023

Umírání je nevyhnutelnou součástí života a i když to čeká každého, je smrt stále tabu tématem obklopeným strachem a nejistotou. Jsou tu ovšem tací, kteří se s lidmi v poslední fázi života setkávají denně.

Hospicové sestry pečují o pacienty v terminální fázi života. Oproti ostatním zdravotnickým zařízením se jejich práce liší v tom, že pacientům neposkytují zdravotnickou péči za účelem úplného uzdravení, ale pro zmírnění obtěžujících příznaků a zvýšení kvality života nevyléčitelně nemocného.

Jako sestra v hospicu působí již šest let i jednatřicetiletá Hadley Vlahos, která sdílí příběhy ze svého pracovního života na sociálních sítích (Na TikToku má 1,7 milionu sledujících a na Instagramu přes 300 tisíc). Tam neuvádí pouze to, že její práce občas zahrnuje volání příbuzným odcházejících, s nimiž roky nemluvili, nebo jak komunikuje s rodinou pacienta, že mu zbývají poslední chvíle života. Zároveň tam sdílí, co se jí často děje při komunikaci s jejími pacienty, kteří jí tvrdí, že vidí své zesnulé blízké. A právě o tom vypráví i její nedávno publikovaná kniha.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Mezi nebem a zemí

Kniha Hadley Vlahos The In-Between: Unforgettable Encounters During Life's Final Moments (dalo by se přeložit jako Mezi světy: Nezapomenutelná setkání během posledních životních okamžiků) se rychle dostala na seznam bestsellerů New York Times. Podle ní k tomu došlo, jelikož v ní lidé spatřují příběhy svých milovaných. Vlahos totiž provádí čtenáře dobou, kdy se stará o 11 pacientů a svou tchyni, která zemřela v roce 2018. Její milý hlas profesionála představuje situace, s nimiž se v těchto případech setkala. Nemyslím si, že dokážeme vysvětlit vše, co se děje zde na Zemi, natož to, co přijde poté, co fyzicky opustíme svá těla. Věřím, že naši blízcí si pro nás přijdou, když odcházíme, a nevěřím, že je to výsledek chemické reakce v našem mozku v těch posledních hodinách,píše v knize.

V rozhovoru pro New York Times přitom přiznala, že si nemyslí, že to souvisí s náboženstvím. „Nezáleží na původu pacientů – jestli v nic nevěří, jestli jsou nejnábožnější osobou široko daleko, jestli vyrostli v jiné zemi, či jestli jsou bohatí, nebo chudí. Všichni mi říkají stejné věci. A nepopisují to jako sen, ale jako realitu,“ řekla. Zároveň zmiňuje, že její pacienti nemluví o příchodu zesnulých jako o něčem, co je děsí. „Místo toho je to ohromující pocit míru. Lidé cítí tento klid, mluví se mnou a pak stejně mluví se svými zesnulými blízkými. Vidím to znovu a znovu: Nejsou zmatení; v jejich lécích se nic nemění. Ostatní hospicové sestry, lidé, kteří to dělají déle než já, nebo lékaři, všichni v to věříme,“ dovysvětlila.

Smrt očima hospicové sestry

Jedním ze zásadních postřehů, který Hadley Vlahos ve své práci vnímá, je, že ačkoliv umírající často pociťují výše zmiňovaný klid, jejich blízcí si situaci obvykle nechtějí přiznat, a tak se s nimi řádně nerozloučí. Co se týče jí samotné, má jasno o tom, jak by chtěla odejít, až na to dojde. „Chci být doma. Chci, aby moje nejbližší rodina přicházela a odcházela, jak chtějí, a chci živý pohřeb. Nechci, aby lidé říkali: Toto je moje oblíbená vzpomínka na ni, budu pryč. Byla bych radši, kdyby přišli a my se o těch vzpomínkách mohli pobavit spolu. Byly chvíle, kdy se mnou pacienti sdíleli, že si prostě myslí, že o ně nikdo nestojí. Pak jsem šla na jejich pohřeb a slyšela na ně ty nejkrásnější chvalozpěvy. A to mi přijde smutné,“ uzavírá v rozhovoru pro New York Times.

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Kam s nimi?

Děti a senioři. A pak my všichni mezi tím. Rozdělili jsme si lidstvo do škatulek podle věku a teď se divíme, že ono se do nich jaksi ne a ne nacpat. Není to náhodou celé špatně?
marianne.cz
Zdroj článku

Související články

Životní styl
Nejlepší last minute dovolená roku 2024: Dáte přednost divoké přírodě, nebo tyrkysovému moři?

Nejlepší last minute dovolená roku 2024: Dáte přednost divoké přírodě, nebo tyrkysovému moři?

Životní styl
Nebojte se AI: Jak zahrnout umělou inteligenci do svého života a kde všude vám pomůže?

Nebojte se AI: Jak zahrnout umělou inteligenci do svého života a kde všude vám pomůže?

Životní styl
Vášnivá červená, klidná modrá: Zjistěte, které barvy se hodí do vašeho šatníku i domova

Vášnivá červená, klidná modrá: Zjistěte, které barvy se hodí do vašeho šatníku i domova

Životní styl
Neumíte vypnout myšlenky? Zkuste zklidňující autogenní trénink

Neumíte vypnout myšlenky? Zkuste zklidňující autogenní trénink