V létě se na vás smála ze stránek Marianne, nyní ji vídáte v sobotu v pořadu StarDance. Přečtěte si rozhovor s Norou Fridrichovou, který vyšel v srpnové Marianne a navíc jsme přidali pár otázek, které se týkají jejího účinkování v soutěži. Noro, držíme palce!

Už 13 let vítá každou neděli diváky z televizní obrazovky, kde uvádí oblíbený pořad 168 hodin. Svou práci má ráda a udělala si od ní jen dvě přestávky, když se narodily dcery Diana a Mariana. Proč Noře Fridrichové nevadí práce po nocích a jak moc ji trápí situace kolem českých samoživitelek? 

Vám se podařilo sladit práci s dvojnásobným mateřstvím, máte sedmiletou a čtyřletou dceru. Vracela jste se do práce po půl roce, setkala jste se kvůli tomu s kritikou?

Když jsem byla na první mateřské dovolené, tak jsem se opakovaně setkávala s otázkou, jak dlouho chci být doma. Cítila jsem se pod drobnohledem, že nejsem stoprocentní matkou. Při druhém dítěti už takové otázky zmizely a byla jsem ráda, že to nemusím vysvětlovat. V tom mi připadá česká společnost konzervativní. Na ženu, která nestráví na mateřské několik let, se pohlíží jako na špatnou matku. V České republice je přitom nejdelší mateřská na světě, nikde jinde není standardní být s dětmi doma tak dlouho. Někteří novináři mi dávali nepříjemné otázky, zda se to opravdu dá s dětmi zvládnout, jak to chci udělat, proč tak spěchám a podobně. Robert (Robert Záruba, partner Nory Fridrichové, pozn. red.) ale takové otázky nikdy nedostal.

Jak jste to zvládala prakticky, měla jste chůvu?

Chůvu nemáme. S Robertem se v hlídání střídáme a zvládáme to sami díky pomoci rodiny. Mně ale v práci pomohla dohoda, že jsem si mohla část práce udělat z domova, za což jsem televizi vděčná. A vím, že ne každý má takovou možnost. Sice jsem kvůli tomu často pracovala po nocích, ale zvládnout se to dalo. 

Nebyla jste z toho unavená?

Byla. Ale stálo mi to za to. Práce je pro mě důležitá. Nedávno jedna socioložka přirovnala lidský život ke třem nohám, kterými jsou práce, rodina a společenský život. Je prý dobré mít ty nohy vyrovnané. A já stála o to, abych je vyrovnané měla. Unavená jsem ale pořád, je mi 41 let a občas cítím, že můj věk je znát a že bych potřebovala víc spánku. Každý den mám kolem páté hodiny odpoledne krizi. To je čas, kdy většinou přicházíme s dětmi domů z různých kroužků a má se odehrávat večeře a úkoly do školy. A já pokaždé cítím, že bych se raději natáhla a trochu si schrupla.

Pracujete i o víkendech, jak to jde dohromady s rodinným režimem?

Je to náročné, trochu to s Robertem lepíme. Prostě se nemůžeme jen tak sbalit a jet třeba na víkend někam pryč mimo Prahu. Nejsem sice o víkendu v práci od rána do večera, ale volno nemám. Finišujeme pořad, takže mi často zvoní telefon a během dne odbíhám od plotny ke scénářům. V neděli jsem pak půl dne ve studiu kvůli natáčení pořadu. Já si ale taky vyčítám, že jsem nedokonalá matka. Vnímám své mateřské chyby a že nejsem o víkendu úplně volná, je trvalý zdroj mých výčitek. Snažím se to holkám vynahradit, ale bojím se, že mi to třeba někdy vyčtou. Možná mám však přehnané očekávání toho, co by se mělo o víkendu dít. Na druhou stranu v létě pořad neběží a já mám volno. To jsem s dětmi naopak pořád. 

Lidé vám kvůli pořadu 168 hodin často sprostě nadávají. Měla jste někdy o sebe strach?

Neměla, i když dřív bylo pár pisatelů, kteří byli dost konkrétní v tom, co by se mnou provedli, a něco z toho řešila i policie. Ale vím, že většinou jde jen o hrdiny u klávesnice. Stejně se mě nedotýká ani kritika mé osoby. Lidé dokážou být dost detailní, pokud vám chtějí napsat hnusné věci a ublížit, ale na to už jsem vytrénovaná a někdy se i pobavím. Už jsem sama se sebou sžitá a nemám problém si o sobě číst ani ty největší hnusy. Na ulici mi však nikdo nenadává, naopak lidi reagují hezky. Někdy se mnou ale řeší obsah nějaké reportáže a jejich postřehy mě i dost překvapí.

Jak vnímáte kritiku od politiků?

U části politiků je to teď poněkud móda strefovat se do veřejnoprávní televize. Ale to neznamená, že od nich čekám pochvalu. To by pro mě bylo spíš varovným signálem. Ať se na mě páni politici nezlobí, ale proč zrovna jim by se novinářské řemeslo mělo líbit? Novináři tu nejsou od toho, aby politici s jejich prací byli spokojeni.

Jak snáší váš partner, že se do vás lidé strefují?

Toho si Robert všímá, ale sám to mívá podobně, když si neodpustí jizlivý komentář na adresu nějakého politika. Oba máme podobnou zkušenost, když se vyjádříme například k situaci v Rusku.

Dívá se s vámi na 168 hodin?

V neděli ho míváme zapnutý, ale u obrazovky přilepený není, většinou u toho ještě něco děláme. Robert si vybírá jen ty reportáže, které ho zajímají. Já sleduju hlavně to, zda mi ve vysílání neutekla nějaká technická chyba, a zpravidla pak do noci reaguji na první komentáře od diváků.

Partner je jako sportovní komentátor taky hodně zaměstnaný a cestuje. Jak se zapojuje do péče o děti?

Někdy mám pocit, že si Robert bere na svá bedra víc práce, než by musel, na úkor rodiny. Fakt je ten, že kdykoli mu řeknu, tak se snaží a pomůže. Ale má výhodu, že to zase moc často neříkám.

Po Milanovi Fridrichovi je to váš druhý životní partner z televize, je to výhoda, mít muže z branže?

Výhoda je to v tom, že máme pochopení jeden pro druhého například při nestandardní pracovní době. V tomhle ohledu si nemáme moc co vyčítat a oba jsme si toho vědomi. Ale jinak moc výhod nevidím. I když – můžeme spolu na oběd a máme společné přátele.

V televizi se potkáváte taky s bývalou Robertovou manželkou, moderátorkou Světlanou Witowskou. Jejich syna Viktora máte s Robertem ve střídavé péči. Bere vás jako náhradní matku?

Já pro něj nejsem náhradní máma, jsem prostě Nora a funguje nám to dobře. Viktor je u nás každý druhý týden a často i se svojí přítelkyní Klárou, takže jsme už opravdu hodně velká rodina. Oba dva jsou pro naše holky hodně důležití a Klárka je pro ně vždy velká událost. A brácha je brácha. Tuhle starší dcera, které někdo vyhrožoval svým sourozencem, opáčila, že ona má doma toho úplně největšího bráchu! A má pravdu.

Byl to váš sen, mít velkou rodinu?

Já sama nemám sourozence a jsem z velmi malé rodiny, takže mým snem bylo založit vůbec nějakou. Že jsem založila rodinu až skoro v pětatřiceti a zvládla přivést na svět svoje dvě báječné holky, považuju za to nejlepší, co mě v životě potkalo. A často jim to taky říkám. Za tohle Robertovi nepřestanu být vděčná.

Jak jste se dostala k podpoře samoživitelek, kterým se v poslední době věnujete?

Úplnou náhodou na sociálních sítích. Jako máma jsem v nejrůznějších bazarových skupinách, kde lidi směňují věci dětí, a v jedné z nich jsem narazila na zmínku o facebookové stránce sdružující svobodné matky. Založila ji Dana Pavlousková, která teď vede neziskovou organizaci Klub svobodných matek. Přihlásila jsem se do té skupiny a původně jsem tam chtěla jen nabízet zdarma věci po dětech. Postupně jsem však zjistila, že to je velké novinářské téma, které nikdo neuchopil. Začala jsem tam sledovat každodenní dramata těchto žen, které si třeba vyměňují nápady na to, jak s dětmi vyžít se stokorunou na den, jaké to je, když vám doma vypnou elektriku, protože máte dluh nebo jste v exekuci po partnerovi. Hodně mě zaujala věcnost, se kterou ty ženy své problémy řeší. Třeba si radí, jak vyrobit levné dárky, kde jsou zrovna slevy nebo jak levně uvařit. Jak zužitkovat kuře do posledního kousku a z toho nakrmit rodinu třeba na týden.

Co vás na tomhle tématu oslovilo nejvíc?

Netušila jsem, jak špatně na tom české samoživitelky jsou. Z průzkumu, který si udělaly členky mezi sebou ve skupině, vychází, že například polovina svobodných matek nedostává alimenty a třetina má jen deset tisíc na měsíc. Třeba ovoce a zeleninu si nemůžou dovolit. A zarazilo mě, jak na téma samoživitelek někteří reagují. Spojila jsem se s Danou Pavlouskovou, která mezi ženami dělá průzkumy, to do té doby nikdo nedělal. Strašně mě naštvalo, když mi vyprávěla, na jaký odpor narážejí. Že s nimi často ostatní nechtějí mít nic společného, jako kdyby ty ženské měly na čele nějaký cejch. Narážela na odpor dokonce i u žen. To se mě dotklo. Něco podobného se může stát každé z nás. A štve mě, že útočí na matky, ale vůbec neřeší, že otec třeba neplatí alimenty. Jako kdyby to byl jen problém těch matek. Proto jsem oslovila různé ženské osobnosti a natočila video na podporu samoživitelek. Chtěly jsme mámám vyjádřit veřejně solidaritu, že na to nejsou samy, že za nimi stojíme. Video se stalo virálním, mělo úspěch a hodně matek mi pak psalo, že si u něj i pobrečely. Před Vánoci jsem pak uspořádala pro samoživitelky knižní burzu, kde se vybralo 140 tisíc na dárky pro jejich děti. Už teď připravuju další ročník.

Čím si vysvětlujete, že některé ženy reagují na samoživitelky negativně, překvapil vás nedostatek solidarity?

Ano, překvapil a moc mu upřímně nerozumím. Ženy, které se vymezují vůči samoživitelkám, pravděpodobně mají jen víc štěstí, že je nepotkalo to samé, aspoň dosud. Já mám hodně samoživitelek mezi kamarádkami, je to neblahý trend mé generace. A tak myslím, že bychom jako ženy měly víc držet při sobě. Vzhledem k tomu, že máme v politice tak masivní zastoupení mužů, navíc starších, řekněme, nad padesát let, tak jejich představa o fungování rodin je často naprosto odlišná od denní reality v rodinách samoživitelek. Takže záleží jen na nás ženách, co si prosadíme. Ženská témata politiky moc nezajímají.

A jak se daří prosazovat taková témata v televizi, která je taky hodně mužským prostředím?

Jde to hůře. Třeba video pro samoživitelky jsem si prosadila, objevilo se i na obrazovce České televize. Ale nejsem si jistá, že všichni mužští kolegové se mnou byli na jedné lodi v tom smyslu, že to pro ně bylo opravdu závažné téma. Nikdo mi však klacky pod nohy neházel. Obecně si ale myslím, že Česká televize méně akcentuje genderová témata. Vysílání přijde aspoň mně tedy někdy dost mužské. Taky je v televizi dost málo žen, které mají nějaké rozhodovací pravomoci, a rozhodně to není tím, že by byly méně schopné.

Proč je podle vás tak málo žen na vedoucích pozicích obecně v české společnosti?

Jako by se muži báli, že budou ženy v něčem lepší. Vypadá to, že se muži drží ve svém světě a bojí se, aby jim ženy nepřerovnaly jejich bábovičky.

Není to také tím, že se českým ženám často zadrhne kariéra na mateřské? 

To taky hraje roli. Kariéra ženy bývá někdy přirovnávaná k zádům velblouda podle počtu dětí. Žena pomyslně vystoupá po tom hrbu nahoru, pak má dítě, spadne zase dolů a znovu šplhá nahoru. A takhle to jde s každým dítětem

O StarDance

Noro, Váš životní partner už ve StarDance byl Dal Vám nějaké rady?
Robert to se mnou zatím probírá pouze v rovině teoretické. Ještě doma netančíme. Hodně se ale zajímá a já mu vyprávím, co se děje v zákulisí. On to porovnává se svými vzpomínkami, protože svou účast ve StarDance považuje za velmi obohacující zkušenost.

Můžete být konkrétnější?
Robert žije ve světě profesionálního sportu a díky soutěži zabrousil do vod, které mu byly hodně vzdálené. Společenský tanec se mu velmi zalíbil včetně lidí, kteří se mu věnují. On na svou partu hodně vzpomíná a dodnes jsou v kontaktu. Myslím, že přijdou podpořit i nás.

Vy jste ho často doprovázela. Máte ten pořad ráda?
Ano, u nás se dívá celá rodina. Primárně tatínek a dcery a pak jsem se přidala i já. Loni jsem si všimla, že dcery znaly všechny páry jménem a každá měla svého favorita.

Jak dcery reagovaly, když jste jim oznámila, že budete tančit?
Já to před nimi tajila, aby to náhodou někde neprozradily. Ale hrozně se těší. Chtějí se mnou chodit na tréninky, ale to nejvíc pro ně bude, až to začne. Starší dcera se chce přihlásit i na kurz společenského tance.

 

Promotion