Dům v brazilském Belo Horizonte patří k nejstarším stavbám ve čtvrti São Bento. Za desítky let se několikrát proměnil, sloužil k bydlení i podnikání a prodělal řadu úprav, které postupně překryly část jeho původního charakteru. Nová rekonstrukce se proto nesnažila minulost vymazat. Naopak z ní vytáhla to nejzajímavější a doplnila ji o otevřenější dispozici, více světla, kontakt se zahradou a materiály, které připomínají původní dům, aniž by interiér působil nostalgicky.
Základem návrhu bylo zachovat architektonickou logiku domu z 50. let a současně ho přizpůsobit životu mladé rodiny. Největší změny se proto neodehrály v dekoracích, ale přímo v dispozici. Společenské prostory se rozšířily a začaly mezi sebou lépe komunikovat, vzniklo přirozenější proudění vzduchu napříč domem a interiér se mnohem těsněji propojil s bočními zahradami. Místo uzavřených místností vznikla plynulejší sestava prostorů, ve které se pohledy i každodenní provoz přelévají mezi domem a venkovními částmi.
Jedním z nejvýraznějších zásahů bylo přesunutí kuchyně. Původně se nacházela v zadní části domu, nově ale zabrala prostor dvou bývalých ložnic. Tím se dostala mnohem blíž k venkovní společenské části a novému bazénu. Kuchyň tak už není odděleným provozním zázemím, ale součástí velkého prostoru určeného k setkávání rodiny a přátel. Změnila se také někdejší servisní část domu. Ta byla před rekonstrukcí příliš členitá a vzhledem ke zbytku dispozice neúměrně velká. Nově z ní vznikl obývací pokoj s televizí, který se otevírá směrem do zahrady a těží z většího množství denního světla. Přestavba tak respektuje původní konstrukční principy domu, ale zároveň napravuje vztah interiéru k okolí, který už současnému způsobu bydlení nestačil.
Původní dřevěná podlaha se do domu vrátila
Důležitou roli při rekonstrukci hrají materiály. Dřevo, které bylo pro brazilské domy z poloviny 20. století typické, se zde znovu stalo jedním z hlavních prvků interiéru. Do domu se vrátila parketová podlaha z drobných dřevěných dílců a nové truhlářské prvky i rámy vznikly z masivního dřeva. Výsledkem je teplý a přirozený základ, který dobře snáší i výraznější barvy a modernější detaily. Místo toho, aby rekonstrukce vytvořila dokonale uhlazený interiér bez stop minulosti, pracuje s kontrastem nových a starých prvků. Dřevo se potkává s keramikou, kamenem, betonem i výraznějšími barevnými plochami. Díky tomu dům nepůsobí jako rekonstrukce snažící se napodobit 50. léta, ale jako současné bydlení, které si svou historii jednoduše ponechalo.
Jedním z nejzajímavějších detailů je způsob, jakým se podařilo využít původní bílé mramorové police. Při bourání byly opatrně vyjmuty a místo odvozu se kámen znovu zpracoval. Desky se nařezaly na malé obdélníky o rozměrech přibližně 6 × 12 centimetrů a staly se součástí nové terrazzo podlahy v kuchyni. Prvek, který dříve plnil zcela jinou funkci, tak v domě zůstal, jen změnil podobu. Nejde přitom pouze o efektní recyklaci materiálu. Mramor propojuje novou kuchyň s předchozími vrstvami domu a ukazuje, že při rekonstrukci nemusí být všechno původní buď zachováno beze změny, nebo vyhozeno. Některé části domu mohou dostat úplně novou roli a přitom dál nést jeho historii.
Malé keramické obklady přinášejí do interiéru barvu
Klidnější základ z dřeva a kamene doplňují keramické obklady menších formátů v sytějších odstínech. Barevné plochy vytvářejí kontrast k přírodním materiálům a dodávají jednotlivým částem domu výraznější identitu. Nejde ale o jednu dominantní barvu použitou všude. Interiér pracuje spíš s jednotlivými barevnými momenty, které se objevují mezi dřevem, světlými stěnami a kamennými povrchy. Díky tomu působí dům současně, aniž by ztratil útulnost.
Také fasáda získala novou podobu bez popření původního domu
Proměna se nezastavila u interiéru. Na přístupu k domu se objevila dlažba z portugalského kamene poskládaná do geometrických vzorů, která tradiční materiál používá současnějším způsobem. Změnilo se také rozložení povrchů na fasádě. Cihlový obklad se přesunul do přízemí, zatímco horní podlaží dostalo malovaný povrch, takže původní hmota domu získala výraznější členění. Během stavby se navíc odkryla velká betonová konstrukční příčka či nosník u vjezdu do garáže. Místo zakrytí zůstala přiznaná a stala se jedním z architektonických detailů nové fasády. Stejně jako v interiéru se i tady ukazuje hlavní princip celé rekonstrukce: starší vrstvy nejsou překážkou, ale materiálem, se kterým se dá dál pracovat.
