Petra Křivková Svoboda: Největší práci musíte udělat sami na sobě

Spojit kariéru v médiích a rodičovství vyžaduje propracovanou logistiku, řád a disciplínu. Jste organizační typ?

Ano, jsem typ člověka, který má rád nějaký řád a organizaci. Plánuji hodně dopředu, kvůli dětem i práci. V moderování se střídáme s kolegy, máme rozpisy služeb, které je potřeba dodržovat, ale naprosto mi to vyhovuje a vážím si toho, že mi v práci vycházejí vstříc. Mám dvě děti, patnáctiletou dceru a šestiletého syna, dcera studuje na střední škole a syn je v první třídě, do toho se oba věnují sportům a dalším zájmovým činnostem. Zároveň se snažím, abychom trávili čas s blízkými, cestovali a měli společné zážitky. Je toho celkem dost. Ale to znají všichni rodiče.

To asi nemůžete zvládat sama – je pro vás těžké říct si o pomoc?

Bez pomoci bych se samozřejmě neobešla. Pomáhá mi chůva, kterou má syn téměř od narození, a také moje maminka, rodina, přátelé. Být aktivní rodič je velká nejen mentální práce. Ale o tom už se dnes naštěstí mluví – co všechno musí mámy, ale i tátové vedle práce držet v hlavě při péči o děti a domácnost. Ale to si nestěžuji, naopak, rozhodně to stojí za to!

Mohlo by se vám líbit

Rozhovor s Ondřejem Rumlem: Přál bych si, abychom se uměli víc chválit, Češi mají problém s falešnou skromností

V květnu jsou to dva roky od chvíle, kdy vás zcela nečekaně zasáhla tragická událost. Váš manžel, Ondřej Křivka, zemřel poté, co ho při vyjížďce na kole srazilo auto. Je možné se s něčím takovým vůbec vyrovnat?

Často jsem nad tím přemýšlela. Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu, že všechno zlé je pro něco dobré. Já s tím nesouhlasím. Jsou věci, které se nedějí ze žádného důvodu – ani proto, aby vám něco došlo nebo abyste za pár let zjistili, že to vlastně bylo k něčemu dobré. Ne. Jsou věci, které se prostě jen bohužel stanou a stát se nikdy neměly. A nedá se s tím nic dělat. Nemyslím si, že by se z takové ztráty dalo vzít něco dobrého.

Truchlení je proces, který se nedá uspěchat, přeskočit ani obejít. Je to dlouhá cesta – ne na rok či dva, ale na léta.

A když bych se zeptala, jestli jste v sobě prostřednictvím takové zkušenosti objevila něco, co jste nečekala, co vás na sobě překvapilo?

Asi větší vnitřní sílu, než jsem si myslela, že mám. Kdybych ji v sobě nenašla, všechno, co jsme s manželem budovali, naše rodina, by se rozpadlo. Když tak náhle odešel, velmi silně jsem si uvědomila, že teď je to na mně. A právě tohle vědomí mě v nejtěžších chvílích drželo: že tu musím být pro naše děti.

Někdy se ale v podobných situacích stává, že člověk dlouho funguje, jede jako stroj a zhroutí se až po nějaké době, kdy začne být zdánlivě všechno konečně trochu v normě. Teprve když „může“. Jaká je vaše zkušenost?

Zhruba rok a půl jsem fungovala, jak říkám, „na záložní systém“. Jela jsem na automat, o kterém člověk možná ani netuší, že ho v sobě má, dokud ho nepotká extrémně náročná situace. Představte si, že přijdete o nejbližšího člověka, truchlíte, ale zároveň musíte každodenně fungovat s dětmi, které tu bolest také potřebují s vámi sdílet. A do toho řešit neskutečné množství byrokratických záležitostí. Snažila jsem se hlavně všechno stabilizovat emočně i existenčně. Pokud to neuděláte, dožene vás to v ještě horší podobě. Musíte si postupně vytvořit nový život bez člověka, který byl jeho naprosto zásadní každodenní součástí, a to je dlouhá cesta – ne na rok ani na dva, ale na léta. A je pravda, že právě ve chvíli, kdy největší tlak trochu povolí, se člověk může paradoxně snadno rozsypat. Je to proces, který se nedá uspěchat, přeskočit ani obejít.

Co děláte pro to, abyste „držela pohromadě“?

Poslední měsíce se snažím víc se věnovat sama sobě. Chodím na terapie, tentokrát už jen kvůli sobě, protože dřív pro mě bylo nejdůležitější zajistit podporu dětem. Začala jsem také pravidelně, alespoň čtyřikrát týdně, cvičit a trochu jsem změnila životní styl i své mentální nastavení. V těch nejtěžších chvílích si uvědomíte, kolik skvělých lidí kolem sebe máte – přátele, velkou rodinu. Ale tu největší práci stejně musíte udělat sami na sobě.

Nezahořknout je asi velmi těžké. Člověk může cítit velkou nespravedlnost a ptát se, proč to potkalo právě jeho…

Takové myšlenky jsou přirozené. O to důležitější je nezůstat vůči světu negativně naladěná, ale naopak se do něj postupně zase vracet. Není to snadné, i já jsem pořád na cestě. Ale i to, že tu dnes spolu sedíme a mluvíme, je důležité. Kolem nás je spousta lidí, kteří procházejí něčím podobným, a mnozí mají situaci ještě mnohem těžší. Jsem daleka toho, abych srovnávala míru tragédií, vím, že každý po ztrátě blízkého bojuje svůj vlastní boj. Přála bych si jen lidem předat naději, že uzdravení je možné, i když chce čas. Postupně bude lépe. A hlavně, že na své cestě nejsou sami. Na sociálních sítích mi píše hodně lidí, kteří prožívají něco podobného, a myslím, že vědomí, že v tom člověk není sám, může dost pomoci.

Vyhledala jste i vy tenkrát nějaké takové průvodce?

Naštěstí jsem se velmi brzy dostala k odborné pomoci a konzultacím, což je podle mě nesmírně důležité. Když se člověk ze dne na den ocitne v takové situaci, zvlášť s malými dětmi, často vůbec neví, jak správně jednat, aby situaci ještě nezhoršil. Hodně mě podpořili odborníci z Poradny Vigvam, kteří mají velké zkušenosti s pomocí pozůstalým po smrti blízkého člověka. Pomohli mi například s tím, jak mluvit s dětmi o posledním rozloučení, jak reagovat na jejich otázky a pochopit, jak vůbec děti v jejich věku smrt vnímají. Fungovali jako empatičtí průvodci, kteří mi poskytli podporu, abych mohla dceru a syna provést tím nejtěžším obdobím a dokázala jim být oporou. Moc bych si přála, aby i ostatní věděli, že taková pomoc existuje. Vigvam navíc nabízí projekty a přednášky na téma smrti určené pro školy. S dětmi tam pracují preventivně, s ohledem na jejich věk. Ukazují, že o smrti se dá mluvit otevřeně a pozitivním způsobem v tom smyslu, že je součástí života stejně jako narození. Někdy se bohužel stává, že školky a školy na uvedené situace a témata nejsou příliš připravené, což může napáchat ještě větší škody. Protože když taková věc nastane, už je pozdě.

Někdo může tvrdit, že děti jsou na některé věci ještě malé, nedokážou je pochopit nebo je zbytečné je předem strašit…

Jsem přesvědčená, že děti bychom neměli ochraňovat před negativními tématy, jako je třeba umírání, protože jsou všude kolem nás a stejně se s nimi jednou setkají. Je to součást života. Naopak jim velmi prospěje, když s nimi budeme odpovídajícím způsobem o všem mluvit a vysvětlíme jim, jak se dá k těžkým věcem postavit, aby byly lépe připravené jim čelit. Povídání o smrti se dá pojmout různými způsoby, které respektují osobnost dítěte. A když už v jeho okolí dojde k odchodu blízkého, je to příležitost vysvětlit dítěti věci pravdivě. Ne se před tím schovávat a tvářit se, že se nás to netýká.

Spousta lidí si dnes nepřeje pohřeb. Nepřijde mi to úplně šťastné, je přece potřeba se rozloučit se zesnulým, aby si pozůstalí mohli v sobě věci uzavřít. Jak to vnímáte vy?

Myslím, že by se taková přání měla respektovat. Na druhou stranu se podle mě dá udělat nějaký jiný ceremoniál pro pozůstalé, kteří se chtějí rozloučit. Nemusí mít formu, kterou si zesnulý opravdu nepřál, ale měl by blízkým umožnit tu smutnou událost uzavřít. Sama jsem se touhle otázkou hodně zabývala, především kvůli dětem, protože syn byl ještě velmi malý. Bavila jsem se i s lidmi, kteří něco podobného prožili. Psychologové se shodují, že rozloučení má smysl a je velmi důležité. Já si to myslím také. Je potřeba, aby člověk – ať už malý, nebo dospělý – dostal možnost uzavřít vnitřní proces uvědomění, že něco skončilo. Dává mu to možnost vykročit dál.

Zmínily jsme vaše děti, patnáctiletou dceru a šestiletého syna – to je poměrně velký věkový rozdíl, navíc holčičí a klučičí svět s sebou nese řadu odlišností. Jak to vypadá u vás doma?

Rozhodně se nenudím, je to naopak velmi zajímavé. Dcera dospívá, takže probíhá proces osamostatňování, což je někdy náročné. Syn je v první třídě, je proto třeba se mu v domácí přípravě pravidelně věnovat. Je ale velmi šikovný, ačkoli se narodil v srpnu, takže ve třídě patří k nejmladším. Je přirozené, že komunikace s dcerou je úplně jiná než se synem. Syn je ale velmi citlivý kluk a učím ho, aby se nebál o všem mluvit. Z obou dětí mám obrovskou radost. Jsem pyšná na to, že jsou bojovníci.

Zmínila jste, že dcera už studuje na střední škole. Jakým směrem se vydala?

Je na mezinárodní škole, výuka probíhá v angličtině. Studium je celkem náročné, a navíc ještě závodně tancuje na extraligové úrovni. Je dost zaměstnaná na všech frontách, stejně jako syn, který hraje tenis a věnuje se judu a cizím jazykům. Moc mě těší, že se nám podařilo zachovat tuhle kontinuitu. Manžel byl velký sportovec, věnoval se jim, a proto se snažím podporovat tuto cestu. Neztratit stará spojení a zvyky je podle mě důležité, protože poskytují pocit jistoty a bezpečí, když někdo zásadní odejde. Dává to pocit stability, že život pokračuje v těch každodenních věcech dál. Truchlení má navíc tendenci vracet se ve vlnách. U dětí s novým kolektivem, s dospíváním, při různých životních přechodech, úspěších, ale i v těžkých chvílích – ztráta se musí zpracovávat pořád znovu, pokaždé s vědomím, že milovaná a důležitá osoba už tady není.

Mohlo by se vám líbit

Netrpíte syndromem nejstarší dcery? Odborníci vysvětlují, proč jsou z tolika žen nedobrovolné manažerky rodiny

V čem si myslíte, že jsou děti po vás?

Obě děti po mně myslím zdědily určitou osobitost – mají svou hlavu a velmi dobře samy vědí, co chtějí a co ne. Taky jsou velcí bojovníci, hlavně syn. Zároveň v sobě mají velkou citlivost, empatii a cílevědomost.

Jaké bylo vaše dětství?

Pocházím z jižních Čech. Vyrostla jsem v paneláku v Soběslavi. Mám spoustu hezkých vzpomínek. Rodiče se ale rozvedli, když mi bylo třináct, a už od čtrnácti jsem byla na gymnazijním internátě v Českých Budějovicích. Poměrně brzy jsem byla téměř samostatná. Chodila jsem na brigády a do toho se věnovala modelingu a jezdila často do Prahy na castingy. Město mě okouzlilo a už ve čtrnácti jsem věděla, že chci bydlet právě tady. Sen se mi splnil, ale byla to dlouhá a náročná cesta. Mám za sebou školu života, jak se říká. Ale neměnila bych, naučilo mě to spoléhat hlavně sama na sebe.

Přestože to určitě není snadné, člověk se zřejmě musí, aby mohl pokračovat a žít dál, alespoň na něco těšit, mít radost i z drobných věcí. Máte něco podobného?

Je to zrovna dva roky, co manžel odešel, a to je náročné období. Přesto si dovolím těšit se na léto a společný čas s dětmi i na návštěvy rodiny a přátel. Část prázdnin strávíme na chatě, kde máme krásné vzpomínky. Už se tam dokážeme vracet. Pojedeme určitě k moři s přáteli a budeme v Anglii u mé kamarádky. To nám velmi pomáhá: tam, kde vás nikdo nezná, se můžete alespoň na chvíli osvobodit od vzpomínek.

• Petra Křivková Svoboda se narodila roku 1983 v Táboře. Vystudovala gymnázium v Českých Budějovicích, od třinácti let se věnovala modelingu. Rok studovala v Praze publicistiku a několik let působila jako redaktorka společenských magazínů. Dva roky žila v Abú Dhabí, kde pracovala jako event manažerka. Z prvního manželství má dceru Ráchel. Studium na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze dokončila během rodičovské dovolené. V roce 2013 se rozvedla a stala se reportérkou a moderátorkou Počasí a Nočních televizních novin v TV Nova, kde později působila i v hlavní relaci zpráv a v pořadu Život ve hvězdách. Posledních několik let je stálicí Poledních a Odpoledních Televizních novin. V roce 2019 se vdala za manažera a podnikatele Ondřeje Křivku, se kterým má syna Eduarda. V roce 2024 měl Ondřej smrtelnou nehodu při vyjížďce na kole, srazil ho nepozorný řidič automobilu. Petra žije s dětmi v Praze.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.