Když otevřeme svůj hlas, začneme víc slyšet i sami sebe. Společný zpěv přináší pocit sounáležitosti

MAAR, co tě přivedlo k soulsinging? Jak tenhle koncept vznikl?

Vždycky mě fascinovalo, co všechno se v člověku může odehrát díky hudbě. Hlas je pro mě mnohem víc než jen nástroj, kterým zpíváme. Je v něm naše energie, emoce, odvaha i zranitelnost. Je to něco velmi osobního, a přitom nás právě hlas dokáže neuvěřitelně propojit s ostatními. Pamatuji si, jak mi jednou má učitelka prožitkového zpívání řekla: „Tam, kde do srdce nemůže skalpel, tam může zpěv.“ V určité chvíli jsem začala vnímat, že nechci zpívat lidem, ale vytvářet prostor, ve kterém mohou zpívat oni sami. Bez hodnocení, bez tlaku na dokonalost, bez obavy, jestli jejich hlas zní dost dobře. Tak vznikla moje cesta k soulsinging. K místu, kde se nemusíme snažit být někým jiným a můžeme se potkat takoví, jací právě jsme.

Co mě na takové akci čeká? Jak si to představit…

Často mají lidé představu, že budou na zpívání moc spirituální lidé. Nemusíte se ale bát. Když se podívám okolo sebe, sedí tam realitní makléř stejně jako advokát nebo zubařka. Muži, ženy všech povolání. K tomu každý má jiné hlasové schopnosti. A možná právě to je na tom nejkrásnější. Nemusíš mít žádné kurzy ani znalosti, abys přišel. Nemusíš znát noty, mít hudební průpravu ani si být jistá svým hlasem. Potkáváme se, nasloucháme si, pracujeme s dechem, rytmem a hlasem. Někdy zpíváme jednoduché melodie, písně ze všech koutů světa, někdy opakujeme krátké fráze, jindy necháváme hlas volně plynout. Někdy zpívám svoje autorské písně. Každý se zapojuje tak, jak je mu příjemné. Nejde o to, kdo zpívá nejlépe. Jde o to, co se stane, když si dovolíme zpívat společně. Když se přestaneme srovnávat a zjistíme, že náš hlas má v kruhu své místo přesně takový, jaký je.

Mohlo by se vám líbit

Ty už buď radši ticho! Nesmysl, zpívat může každý. Zahoďte předsudky a stud, radí terapeut

Proč je podle tebe tak blahodárné zpívat společně s ostatními?

Když zpíváme společně, zažíváme něco, co v běžném životě někdy postrádáme: pocit sounáležitosti. Každý přináší svůj hlas, svůj příběh a svou náladu, ale na chvíli vytváříme něco společného. Nemusíme se přitom vůbec znát.
Společný zpěv nám může pomoci uvolnit napětí, zklidnit se, lépe vnímat vlastní tělo a prožít emoce, pro které někdy nemáme slova. Dech se propojí s rytmem, začneme víc naslouchat sobě i druhým a postupně můžeme povolit i to, co v sobě běžně držíme pod kontrolou. Neříkám, že zpěv vyřeší všechny naše problémy. Ale může nám nabídnout bezpečný prostor, ve kterém si od nich na chvíli odpočineme, něco si uvědomíme a znovu se spojíme sami se sebou. Zrovna nedávno jsem četla studii, kdy testovali orchestr, který měl přes sedmdesát členů. Zkoumali, kolik oxytocinu se vyplaví, když zpívají, a kolik, když si jen povídají. To číslo při zpěvu bylo nepoměrně větší.

Může se stát, že když začneme pracovat s hlasem, změní se i to, jak komunikujeme v běžném životě?

Tohle je pro mě jedno z nejzajímavějších témat. Hlas nás totiž provází úplně všude. Nejen když zpíváme, ale také když říkáme, co chceme, co nechceme, co nás těší nebo co nás bolí. Mnoho lidí je zvyklých svůj hlas tlumit. Nechtějí být příliš slyšet, nechtějí někoho zklamat, bojí se, že budou působit nepříjemně nebo že jejich názor nebude přijatý. Někdy raději řekneme „to je v pohodě“, i když uvnitř cítíme něco úplně jiného. Když si v bezpečném prostředí dovolíme rozeznít hlas, můžeme začít lépe vnímat, co skutečně cítíme. Zkoušíme si dovolit být slyšet, aniž bychom museli křičet nebo se omlouvat za to, že existujeme. A tuhle zkušenost si někdy přenášíme i do každodenního života. Najednou může být o něco snazší říct ne, vyjádřit svůj názor, požádat o to, co potřebujeme, nebo vyslovit něco, co v nás dlouho zůstávalo. Ne proto, že by nás zpívání naučilo nějakou kouzelnou formulku, ale protože si postupně zvykáme, že i náš hlas má právo zaznít.

Co když se ale člověk svého hlasu stydí? Co když má pocit, že zpívat neumí nebo že jeho hlas není hezký?

To je velmi časté. Spousta lidí si nese nějakou zkušenost z dětství, ze školy nebo z rodiny. Někdo slyšel, že zpívá falešně. Někdo byl zesměšněný. Jiný se jednoduše naučil, že je bezpečnější být potichu a nevyčnívat. A tak se někdy stane, že člověk svůj hlas přestane používat svobodně, i když ho zpívání ve skutečnosti láká. Na setkáních se snažím vytvářet prostředí, ve kterém nemusíme nic dokazovat. Nikdo nemusí zpívat sólově, pokud nechce. Můžeme se nejprve jen zaposlouchat, broukat si nebo se přidat ve chvíli, kdy to přijde přirozeně. Je krásné sledovat, jak se někdy postupně mění výraz člověka, jeho držení těla nebo ochota zapojit se. Každý má své tempo. A pro mě není důležité, jestli někdo na konci zpívá hlasitěji než na začátku. Důležité je, jestli se cítí svobodněji.

Mohlo by se vám líbit

V každém věku se dá začít něco nového, říká Barbora Kodetová (56). Moje manželství byla pěkná dřina

Proč používáš právě slovo soulsinging? Co pro tebe znamená zpívat z duše?

Pro mě je to zpívání, ve kterém nejde jen o techniku nebo o to, jaký zvuk vytvoříme. Jde o opravdovost. O chvíli, kdy se nemusíme tolik kontrolovat a dovolíme si projevit to, co právě prožíváme. Někdy je v našem hlase radost a lehkost, jindy touha, smutek, síla nebo něha. Nemusíme všechny emoce analyzovat ani jim okamžitě rozumět. Můžeme jim dát prostor, aby se projevily prostřednictvím zvuku. Soulsinging pro mě znamená vracet se k něčemu přirozenému, co jsme jako děti možná znali úplně samozřejmě: k radosti ze zvuku, z rytmu, z pohybu a ze samotného bytí. Nemusíme podávat výkon. Můžeme jednoduše být.

Co bys vzkázala někomu, kdo cítí, že by chtěl se svým hlasem pracovat, ale pořád si říká, že se na to necítí?

Nečekej, až se budeš cítit připravená/ý. Nemusíš si nejdřív vybudovat sebevědomí, naučit se zpívat nebo se zbavit všech obav. Můžeš přijít právě taková/ý, jaká/ý jsi.

Na jakých místech se setkáváte?

Je to velmi různorodé. Menší setkání kolem třiceti osob se konají v různých kavárnách. Občas máme setkání ve větších prostorech, například v kostelech. Jednou za čas uspořádáme i koncert, který bývá víc show, ale lidé si na něm přesto zazpívají.

Přesně takový větší koncert vás teď čeká. Pozvala bys na něj?

V kině Přítomnost, což je takové krásné butikové kino s gaučíky na Žižkově, budeme mít 5. 11. v 17.30 a 26. 11. v 19.00 dva koncerty, které se jmenují HLAS A SRDCE V PŘÍTOMNOSTI. Bude to setkání hudby, hlasu, světla a pohybu. Těšit se můžete na hosty, světelnou show i tanec. A zároveň dostanete prostor zapojit se, zazpívat si a stát se součástí společného prožitku. Právě to mě na společném zpívání tolik baví: hranice mezi tím, kdo vystupuje, a tím, kdo poslouchá, nemusí být tak pevná. Hudba nás může propojit způsobem, který se těžko popisuje, ale který si můžeme společně zažít. Přála bych si, aby si lidé z koncertu neodnášeli jen vzpomínku na hudbu a světla, ale také pocit, že se na chvíli mohli uvolnit, nadechnout a být sami sebou. Že jejich hlas má své místo. A že někdy stačí začít jedním tónem, aby se otevřel prostor pro mnohem víc.

Budou se koncerty konat k nějaké události?

Oba se budou týkat nového singlu, který vydávám. Jmenuje se Fénix a je pro všechny, kteří potřebují slyšet, že i když se teď cítí dole, brzy zase vzlétnou do světla.

• MAAR (vlastním jménem Markéta Faustová). Jógová lektorka a soulsingerka, která přivádí lidi ke spojení s tělem a svým hlasem. Pravidelně organizuje setkání, kde se zpívá. Vede lekce jógy už přes patnáct let v Praze. Je maminkou dvou chlapečků. Její autorskou hudební tvorbu najdete na všech možných platformách.

Zdroj: autorský rozhovor