Nenáročná procházka mezi stromy? Omyl. Ve skutečnosti při hledání hub neustále měníme tempo, směr i délku kroku, překonáváme kořeny, kameny a svahy a opakovaně se skláníme k zemi. Chůze v přirozeném lesním terénu je pro tělo efektivnější než běžná chůze.
Milujete houbaření? Češi jsou ve sběru hub experti a snad jen kromě Slováků a Poláků nikdo tak často na houby do lesa nechodí. Není to jen o tom úžasném pocitu, kdy se košík zaplňuje hřiby, ale taky o příjemné únavě nohou. Ušlapaná cesta v lese totiž není chodník a už vůbec ne běžecký pás. Výzkumy ukazují, že chůze v lese klade na tělo jiné nároky než pohyb na rovném povrchu. Proto je to pro tělo vydatná pohybová aktivita.
V lese chodíme jinak
Když chodíme po rovném povrchu, kroky se do značné míry opakují. Les nás ale nutí reagovat na terén. Kořeny, kameny, výmoly, prudší svah. To nás nutí změnit délku kroku, výšku, do které zvedáme chodidlo, i polohu těla. Nejdeme jen z bodu A do bodu B. Rozdíl mezi běžnou chůzí a pohybem v lese zkoumala například tato česká studie. Sledovala pomocí senzorů pohyb člověka na pevném povrchu, lesní cestě a v přirozeném lesním terénu. Ukázalo se, že při chůzi v náročnějším terénu se mění způsob pohybu celého těla. A výzkum probíhal přímo v českém lese.
Houbař pořád mění pohyb
Když chodíme po lese a hledáme houby, nejdeme pořád stejně. Jak ukazuje tato studie, při chůzi volným lesním terénem více ohýbáme kyčle a kolena, víc nakláníme trup a zvedáme nohy výš než při běžné chůzi. I proto často dorazíme domů nejen s košíkem hub, ale taky pořádně unavení. Taková chůze je totiž energeticky náročnější. Nejdeme v jednom tempu, chvíli jdeme, pak se zastavíme, předkloníme, podřepneme a zase se narovnáme. Jeden výzkum simulovaného sběru hub ukázal, že největší zátěž se projevuje v oblasti šíje, ramen a zad.
Fitko už není potřeba, když jste byli třikrát týdně v lese na houbách? Záleží na terénu, délce výpravy i tempu. Výzkum lesních tras z roku 2024 ukázal, že s rostoucí náročností terénu rostla také tepová frekvence. V nejnáročnějších úsecích dosahovala průměrná tepová frekvence přibližně 140 tepů za minutu, zatímco v nejlehčích kolem 115. Samozřejmě že houbaření nelze považovat za sport v klasickém slova smyslu. Pokud jde ale o pohybovou aktivitu, jde o docela pestrou zátěž, kdy se rozhodně naše tělo nenudí. Proto se taky z lesa nevracíme pouze s unavenou hlavou z hledání hříbků, ale i unavenýma nohama, zády a celým tělem.
Doporučujeme
reklama
Nerovný terén a výdej energie
Při hledání hub nám nestoupá jen tepová frekvence, ale taky více spalujeme. Metabolický výdej se při houbaření zvyšuje díky výšce terénních nerovností a taky tomu, že při kroku musíme zvedat víc chodidla. Každý kořen, kámen nebo výmol, který musí tělo překonat, znamená další práci navíc. V lese se tedy z obyčejného přemisťování stává neustálé přizpůsobování kroku a rovnováhy. A ještě jedno plus má houbaření. Nejde „jen“ o to, že se hýbeme a sbíráme houby na smaženici, ale je to taky forma trávení času v přírodě. To ukázala i tato studie, ze které vyplynulo, že lidé nepovažují houbaření za hlavní cíl, ale hlavně za zážitek.
.jpg)
