„Nemůžeme být bábovky, které se hned rozbrečí.“ Svobodnice Kozáková odhaluje, jak vypadá život ženy v armádě

Ze střelkyně řidičkou

Náplň práce střelkyně v armádě není jen o tréninku střelby na terč, ale také o zdokonalování fyzické kondice a taktiky, včetně vojenské patroly. V současné době se však svobodnice Dominika Kozáková věnuje řidickému výcviku, po jehož ukončení bude vykonávat služební jízdy. Do té doby bude pomáhat četě s čímkoli, co bude potřeba. Přestože ji podle jejích slov zbraně lákají více než auta, tato změna zaměření v armádě má své opodstatnění. „Chtěla jsem sloužit na jiném útvaru, abych mohla být blíž k domovu, a bylo mi úplně jedno, na jakou pozici půjdu,“ vysvětluje své rozhodnutí svobodnice.

Mohlo by se vám líbit

„Pět hejtů od chlapů s kaprem? Pro mě jsou důležité ženy, které mi píšou, že chtějí do armády,“ říká vojákyně Denisa Bartošová

Do armády jsem chtěla už v páté třídě

K armádě ji přivedli táta a strýc, kteří jsou oba vojáci. Z otcovy strany tedy přišla okamžitá podpora jejího rozhodnutí vstoupit do armády, ale maminka s tímto snem měla zpočátku problém. „Když jsem v páté třídě na základní škole psala slohovou práci, ve které jsem popisovala, že bych chtěla na misi, moje paní učitelka ji dala přečíst mámě. Ta si hned představila, že odjedu válčit někam do Afghánistánu, takže to u ní nepřipadalo v úvahu. Dnes, po pěti letech, co jsem v armádě, je s tím už v pohodě,“ říká Dominika Kozáková.

„Lidi v mém okolí tehdy nevěřili, že si za svým snem půjdu. Většinou říkali, že mě to určitě přejde. Jenže já jsem paličatá. Když něco chci, tak si za tím jdu. Kdyby tomu tak nebylo, byla bych ze sebe zklamaná,“ vysvětluje vojákyně a dodává, že kdyby nebyla v armádě, pracovala by s dětmi, což si už vyzkoušela jako asistentka učitelky ve školce. Armáda ale u Dominiky zvítězila. Podle jejích slov si jedenáctiletá dívka může začít plnit sen stát se vojákyní tím, že bude cvičit, běhat a budovat fyzičku. „Běhala jsem každý den, chodila na atletiku a florbal, táta mi jednu dobu dělal trenéra. Zkrátka jsem hodně sportovala, abych měla dobrou fyzičku,“ říká Kozáková.

Mohlo by se vám líbit

Tereza Bebarová o mateřství i stárnutí: Myslela jsem, že chci dítě. Partner věděl, že ještě nepřišel náš čas

Válečné filmy se od reality tolik neliší

Kromě táty ji k armádě přilákaly i válečné filmy, jako Americký sniper, Na západní frontě klid nebo Na život a na smrt, které patří k jejím nejoblíbenějším. „Když jsem viděla první válečný film, říkala jsem si, že to snad není ani možné, co všechno vojáci zažívají. Na základě toho jsem právě psala již zmíněnou slohovou práci – jak jsem si život vojáka vysnila a jak jsem si to představovala. Inspiroval mě vojenský dril, adrenalin a zbraně. Někdy mám z filmových záběrů horší pocit, ale svým způsobem mě to vždy fascinovalo. Do armády mě nalákala představa, že chci mít takovou fyzičku, chci běhat, pomáhat a chci být dobrá,“ popisuje Kozáková.

Na druhou stranu vysvětluje, jaký je rozdíl mezi vojenským drilem, který vidíme ve válečných filmech, a realitou dnešní armády. „Filmy jsou vždycky přibarvené, ale zase tak moc se to neliší. Pořád jde o tvrdý výcvik. Filmy jsou většinou o válečných misích. Když jsme doma, fungujeme podle rozvrhu a zdokonalujeme se ve střelbě i fyzické kondici,“ říká svobodnice.

Snažím se ukázat, že jako žena zvládnu víc

Ve vojenských filmech je často vidět během výcviku neustálý křik a šikana. Šikanu podle svých slov Dominika nikdy nezažila a nikdy se s ní nesetkala. „Co se týče křiku, když někdo něco pokazí nebo se musí něco neustále opakovat, hlas se zvedne. Je to také proto, aby se vojáci posouvali i psychicky a nezhroutili se, když na ně někdo zakřičí. Podle mě je to v pořádku. Nemůžeme být bábovky, které se rozbrečí, když na ně někdo zvedne hlas,“ konstatuje vojákyně, která nezaznamenala ani žádné předsudky vůči ní jako ženě v armádě. „Osobně jsem nikdy nepocítila, že by mě někdo odsuzoval za to, že jsem žena nebo že něco nezvládnu. Naopak se snažím všem ukázat, že toho zvládnu ještě víc. Možná na základním výcviku trocha podceňování byla, protože při seznamování jsem musela víc máknout, ale já to brala jako motivaci. Ale to se netýká jen žen, ale i některých mužů, kteří na začátku neměli takovou fyzičku jako sportovci,“ říká Kozáková.

Mohlo by se vám líbit

Michaela Tomešová o nástrahách rodičovství: Šestiletý Jonáš se učí čínsky a nudí se ve škole

Na svůj první výcvik vzpomíná pozitivně, protože si ho představovala mnohem horší. „Čekala jsem, že po nás budou křičet, ale jelikož byl covid a byli jsme v karanténě, trvalo, než jsme se vůbec jako četa poznali. Navíc jsme měli skvělé cvičitele, ale když jsme něco pokazili, tak na nás křičeli a museli jsme dělat speciální cvičení. To jsme si ale zasloužili – byl to trest. Ve výsledku pouze jedna holka výcvik ukončila předčasně, protože si zlomila nohu,“ vzpomíná svobodnice na své začátky v armádě.

Ženy vojákyně jsou trpělivé, ale paličaté

Na otázku, v čem jsou ženy vojákyně lepší a v čem mají navrch oproti mužům vojákům, Dominika odpověděla, že v trpělivosti a urputnosti. „Ženy vojačky jsou paličaté, a když si něco usmyslíme, jdeme si za tím, abychom ukázaly, že to zvládneme. Kdyby ale celý vojenský výcvik vedla žena, nemyslím si, že by to dělala jinak. Každá četa musí splňovat určitá kritéria, takže výcvik by podle mého názoru probíhal stejně i čistě pod ženským velením.“

Milovnice hor a psů

Když Dominika popisuje svůj běžný pracovní den, zdá se, že má dostatek času i na své koníčky a osobní život, do kterého patří mimo jiné i její dva psi, se kterými často a ráda cestuje. „Stejně jako moji psi nejsem milovnicí tepla a radši vyrážím do hor, například do Slovinska, kde se mi moc líbilo, nebo do Dolomit v Itálii. Mým velkým snem je ještě Švýcarsko, kam se chystám na dovolenou, a mé úplně největší sny jsou Norsko a Island. Nicméně jsem si všimla, že moji husky se začínají vyhřívat na sluníčku na terase, takže možná vyrazíme do Polska k moři na pár dní,“ říká svobodnice.

Za dva roky úspěšnou influencerkou

Dominika je také velmi aktivní na sociálních sítích, kde zaujala své sledující obsahem ze života v armádě i svými čtyřnohými mazlíčky. „Sociální sítě jsou pro mě dnes už každodenní rutinou, i když jsem ještě nedávno žádné neměla. Dnes, když dlouho nic nezveřejním, cítím se špatně. Instagram mám ale teprve druhým rokem, založila jsem si ho, když jsme měli štěňátka. Ani nevím, jak se to stalo, začali mi přibývat sledující a přišly mi nabídky na spolupráce. Ráda dávám lidem tipy na výlety a doporučuji to, co se mi líbí. Také mě těší, když mi holky napíšou, že jsem je inspirovala a čeká je vojenský výcvik ve Vyškově,“ říká na závěr rozhovoru Dominika Kozáková.

Mohlo by se vám líbit

Inspirativní ženy, které by v tomto století byly influencerky