„Pět hejtů od chlapů s kaprem? Pro mě jsou důležité ženy, které mi píšou, že chtějí do armády,“ říká vojákyně Denisa Bartošová

Zdravotnice a vojákyně v jedné osobě

Být vojákyní a zároveň zdravotnicí znamená, že člověk vykonává dvě práce zároveň. „Moje práce je z 50 až 90 procent v měsíci stáž v nemocnici, kde vykonávám svou odbornost. Kdybych byla pouze v armádě, činnosti zdravotnice bych se tolik nevěnovala, a tím bych ji nemohla tak dobře umět. Své znalosti musím na sále neustále rozvíjet a posouvat se dál. Díky tomu mohu být v případě potřeby schopná vykonávat práci, kterou v armádě vykonávat mám. Zbytek mé práce je pak v rámci armády, kdy musím splnit své vojenské povinnosti, ať už se jedná o výcvik, nebo profesní fyzické přezkoušení,“ vysvětluje hned v úvodu Denisa Bartošová.

Jelikož už odmala se toužila stát vojákyní, věděla, že do armády chce za každou cenu. „Ze začátku jsem nevěděla, co přesně bych chtěla v armádě dělat. Po střední škole jsem uvažovala o zdravotnickém oboru a lákalo mě stát se záchranářkou. Nastoupila jsem na operační sály, kde jsem se setkala s kolegyněmi, které byly zároveň vojákyně. Zeptala jsem se jich, jak to funguje, vyplnila jsem registrační formulář a za dva měsíce jsem nastoupila do Vyškova,“ popisuje svou cestu k armádě. „Instrumentářek je v armádě nedostatek, takže po mně hned sáhli,“ dodává praporčice.

Výcvik ve Vyškově? Snadnější než se zdá

Její tehdejší přítel, dnes už manžel, byl voják už v době, kdy nastupovala na vojenský výcvik do Vyškova. Částečně tak již věděla, co od toho čekat, a podle jejích slov si myslela, že to bude horší, než jaké to nakonec ve skutečnosti bylo. „Nároky už nejsou takové, jaké byly dřív. Čekala jsem daleko ostřejší režim. Všechno se dalo zvládnout. Důležité je, jak si to nastavíme v hlavě. Když si ženy usmyslí, že něco zvládnou, jdou si za tím,“ říká Denisa Bartošová. Co se týče předsudků a stereotypů ohledně pohledu na ženy v armádě, nemá z výcviku žádné velké negativní zkušenosti. „Co si tak vzpomínám, když jsme měli přelézt vysokou bariéru se zbraní a kolega mi pomáhal, což bylo normální, uslyšela jsem: ‚Fitnessko, vrať se zpátky, přece to přelezeš sama!‘ To je asi jediné, co si z Vyškova vzpomenu v rámci přístupu mužů,“ vypráví.

5 negativních komentářů od mužů vs. sto nadšených žen

Horší je to na sociálních sítích, kde může každý sdělovat své názory. „Tam je předsudků hodně. Všímám si toho nyní především kvůli videím, která jsem začala točit. Stačí, když zveřejním sebe v maskáčích, a objeví se tolik negativních komentářů, které někdy pobaví, jindy jsem z toho vážně smutná. Patří to k tomu. Když si zase vzpomenu, že získám hodně sledujících, především žen, je to skvělé. Takže pět negativních komentářů od nějakých mužů, kteří se schovávají za profilové fotky s kočkou nebo kaprem, vs. sto žen, které mě začnou sledovat a píšou mi dotazy, co mají udělat, aby se dostaly do armády, to je mnohem větší přínos,“ konstatuje vojákyně. Dodává, že v dnešní době už je žen v armádě poměrně dost a spousta mužů už je toho názoru, že ženy do armády patří. „Ne na bojovou jednotku, ale spíše do zabezpečovacích a logistických útvarů,“ říká.

Bodyshaming za svaly je horší než předsudky v armádě

Kromě profese, kterou dělá, dostává velkou salvu negativních komentářů kvůli své svalnaté postavě. „Jak hodně cvičím a věnuji se fitness, v komentářích pak čtu, že je to odporné a že už nejsem ženská. Jakmile má žena víc svalů než ten konkrétní muž, který z toho má zřejmě komplexy, je to problém. Jenže žena, která několik let dře, se může rovnat netrénovanému muži, což někteří nedokážou přijmout. To, že žena dává cvičení 99 procent času, hlídá si, co jí, jak spí, jak pije – je to šílené. My ženy máme emoce jako na houpačce, takže když se pak objeví komentář, který vás zasáhne, říkáte si, jestli má smysl dávat něco na sociální sítě. Manžel řekne, že mi ten člověk nesahá ani po kotníky, ale ženy to řeší, jsou vnímavější a citlivější. Nikdy se nezavděčíte všem. Důležité je, aby byl člověk sám se sebou spokojený, aby vypadal tak, jak on sám chce, a aby byl zdravý a šťastný,“ říká Denisa Bartošová.

Žena nemůže běhat po lese s kulometem

Do armády chtěla už jako malá, přestože si nevzpomíná, kdy nebo kvůli čemu se tento sen zrodil. „V mé rodině není nikdo u armády, spíš jsem vždy byla klučičí typ. Bavil mě hokej, odmalička jsem boxovala, chtěla jsem auta na dálkové ovládání… Vždycky jsem chtěla být voják nebo policista u zásahové jednotky. Čím je pak člověk starší, snaží se přemýšlet víc a víc nad realitou a snaží se vymyslet, jak to udělat, aby se takovou prací mohl opravdu živit. Žena se nemůže živit tím, že bude pobíhat po lese s kulometem. Tak to zkrátka nefunguje. Mě bavilo i to zdravotnictví, takže kombinace vojáka a zdravotnice mi přišla zajímavá,“ vypráví Denisa Bartošová.

Když holka řekne doma, že chce být vojákem, může se to setkat s různými názory. V případě Denisy to rodiče brali jako bláznovství. „Máma mi říkala, že jsem se asi zbláznila a myslela, že mě to přejde. Když jsem nastoupila na střední školu, pochopila jsem, že se zřejmě nic nezmění. Vždy, když jsem byla v mužském kolektivu, byla jsem nejspokojenější. Dokázala jsem jim, že tam patřím,“ říká praporčice.

Při přípravě na fitness soutěž je důležité neumřít hlady

Kromě toho, že je vojákyně a zdravotnice, se Denisa věnuje i fitness. „Na podzim budu startovat v soutěži NPC v kategorii wellness fitness. Přípravy na takové soutěže jsou velmi náročné a mohou trvat i několik let. V první fázi musíte nabírat svaly a hlídat si stravu, kdy posilujete s těžkými váhami s menším počtem opakování. Sval musí dostávat co největší impuls, aby došlo k největšímu nárůstu. Následuje příprava na redukci, kdy nastává dieta cca na 18 týdnů, aby zmizel veškerý tuk a zůstaly svaly – takže cílem je neumřít hlady, i když přede mnou manžel jí kebab,“ popisuje se smíchem Bartošová náročné přípravy. Sama ale říká, že jí to za to stojí a baví ji to. To nejtěžší na tom však je shánění finančních prostředků.

Civilisté děkují pomáhá vojákům se zviditelněním jejich práce

Kromě svých peněz, které je nutné do soutěží investovat, získala Denisa také nabídku od projektu Civilisté děkují, který chce pomoci se získáním finančních prostředků na startovné. „Ze začátku jsem tuto nabídku chtěla odmítnout, protože jsem si říkala, že jiní lidé potřebují pomoc víc. Jsem za to však velmi vděčná. Projekt Civilisté děkují vznikl jako poděkování vojákům a vojákyním za jejich službu, protože ne vždy jsou dostatečně oceněni. Mně například pomohli s propagací i v rámci mého instagramového profilu @deni_army_nurse. Často jako vojáci nejsme moc vidět a ani nemůžeme mluvit o tom, co jsme udělali, takže tímto způsobem nám děkují za naši práci a snaží se nám nějak pomoct,“ popisuje praporčice.

Když je dítě v africké nemocnici, rodina se za ním přestěhuje

Denisa byla v rámci své práce dvakrát v Africe na humanitární pomoci a v závěru rozhovoru se rozvyprávěla o nejsilnějších momentech a o rozdílech mezi operováním v českých nemocnicích a v afrických podmínkách. „Nejsilnějším zážitkem na takových misích je práce s dětmi. Zdravotní péči si většinou nemohou dovolit. Operace zlomené ruky nebo nohy představuje příjem deseti členů rodiny za několik měsíců, což pro většinu rodin není reálné. V jejich nemocnicích se o pacienty personál nestará. Když je někdo v nemocnici, zbytek rodiny se přestěhuje do areálu, rozloží si deky, vytáhnou hrnec na vaření a půl roku tam žijí na zemi a starají se o své rodinné příslušníky,“ vypráví vojákyně Denisa Bartošová své zážitky.

Baví vás naše videopořady? Podívejte se první díl Plodných hovorů s Marianne o ženském zdraví, plodnosti a těhotenství.