Nad Vltavou se tyčí skála, která pamatuje zrod českého státu i časy zapomnění. Vyšehrad – místo opředené legendami i skutečnými příběhy – si dodnes uchovává své jedinečné kouzlo, jež se nedá vyjádřit čísly ani letopočty. Co vlastně víme o sídle, kde se psala první kapitola našich královských dějin?
Říká se, že kdo jednou vystoupá na Vyšehrad, ten pocítí zvláštní klid. Možná je to tím výhledem na řeku, která tu odjakživa plyne svým tempem, zatímco lidské příběhy se mění. Možná tím tichem, které tu vládne i v srdci města. Ale možná taky tím, že pod nohama máte místo, které bylo kdysi mocenským centrem Přemyslovců a než se Praha stala Prahou, tady se rozhodovalo o osudu země.
Vyšehrad se poprvé objevuje v písemných pramenech až u kronikáře Kosmy, tedy víc než sto let poté, co vznikl. Historici dnes odhadují, že hradiště tu stálo už v druhé polovině 10. století, když na protějším břehu rostl Pražský hrad. Zhruba kolem roku 980 se tu razily stříbrné denáry knížete Boleslava II., což z místa dělalo nejen pevnost, ale i důležitou mincovnu. Když si uvědomíte, že na Vyšehradě nikdy nebyla naleziště drahých kovů, napadne vás otázka proč právě tady? Odpověď možná spočívá v bezpečí. Vyvýšená poloha nabízela přehled o toku Vltavy i o cestách k Pražskému hradu. Zřejmě tu sídlila strážní hlídka, možná i menší posádka chránící přemyslovský poklad.
Z archeologických nálezů víme, že Vyšehrad nebyl jen vojenským stanovištěm. Pod dnešní bazilikou svatého Vavřince byly objeveny základy staršího kostela, mohutné stavby v podobě řeckého kříže, která svou velikostí mohla soupeřit s rotundou svatého Víta. Kromě ní tu stávala i rotunda svatého Jana Evangelisty a několik dalších svatyní, dnes dávno ztracených. Je fascinující, že i na malém prostoru se tu mísily vlivy východní i západní církve, o čemž svědčí nápisy ve staroslověnštině na nalezených mincích. Zdá se, že Vyšehrad byl jakýmsi duchovním i politickým experimentem své doby, místem, kde se zkoušelo, jak bude vypadat nový český stát.
Opravdový zlom nastal za vlády Vratislava II., prvního českého krále. Roku 1070 nechal na Vyšehradě založit kapitulu svatého Petra a Pavla a přenesl sem své sídlo. Dnes bychom řekli, že se chtěl osamostatnit. Pražský hrad měl pod palcem jeho bratr Jaromír, tehdejší biskup, s nímž se král příliš nemiloval. Vyšehrad mu nabídl prostor, klid a hlavně nezávislost. Legenda říká, že král osobně přinesl dvanáct košů zeminy při zakládání kostela, aby napodobil císaře Konstantina. Symbolicky tím dal najevo, že tu vzniká nové duchovní i politické centrum. K Vyšehradu pak nechal přenést i lýkové střevíce Přemysla Oráče, aby připomněl kořeny české státnosti.
Po korunovaci roku 1086 se Vyšehrad stal královským městem a na čas zastínil i Pražský hrad. Odehrávaly se tu státní soudy, slavnosti i intriky. Knížata tu žila, radila se, hádala. Na dvoře zněl zvon, který podle saského kronikáře svolával lid proti polským vetřelcům. A pak? Po smrti Soběslava I. se moc přesunula zpět na Hrad, Vyšehrad ztratil svůj lesk a pomalu chátral. Zůstala rotunda svatého Martina, pár zdí a legendy. Až Karel IV. v něm znovu spatřil sídlo dávné slávy a nechal ho obnovit stejně jako mnohé jiné symboly české minulosti.
Dnes tu nenajdete panovníky, ale klid, který jinde v Praze mizí. Cestou na hřbitov míjíte staré hradby, rotundu i park, který voní po trávě a kamenech, co pamatují staletí. Nahoře podél zdi se díváte dolů na řeku, jak plyne stejným směrem jako dřív, jen lodě jsou jiné. A když se zaposloucháte, možná uslyšíte ozvěnu dávných časů. Zvon ztracené baziliky, kroky vojáků, šepot mnichů i smích královského dvora. Vyšehrad je víc než památka. Je to místo, kde se české dějiny nadechly a pořád dýchají, jen tišeji.
Zdroj: praha-vysehrad.cz, starapraha.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
