Dům po prarodičích nechtěla prodat: Nakonec ho s láskou sedm let renovovala

Vládl leden, byla zima a všude sněhové závěje. Do toho mrazu se nechtělo druhorodičce ani porodníkům. „Tak jsem se mamince narodila tady v patře,“ ukazuje Marie Magdaléna Wichsová, současná majitelka domu, který zdědila po prarodičích a kde vyrůstala. Ač pak žila a žije v Praze, místa dětství se vzdát nechtěla. Tak mu vrátila původní tvář, pravda v potu té své... Renovovala ho totiž od roku 2002 sedm let. „Dlužila jsem to prarodičům. Oni vybudovali dům, a já bych ho prodala? Ne!“ zamýšlí se paní zdejšího objektu. Občas někdo pomohl a pak se objevil i šikovný pan stavitel. Dcery mámu podporovaly a dům si také zamilovaly. Stejně jako vnoučata a další přátelé.  

Stavení zvenku mate tělem

„Já poznala Magdu v Činoherním klubu, kde jsem dělala koncerty s hosty. Od té doby mám pocit, že se známe celý život,“ vzpomíná šansoniérka Zlatka Bartošková. I té se stal kamarádčin letní příbytek zázemím. Jezdí sem odpočívat, pilovat songy, nabírat sílu. Svou rodinu nezná, osud ji zavál až do dětského domova. „Tady u Magdy jsem pustila kořeny a pocítila domov,“ krčí rameny Zlatka. Náruč jí otevřel dům postavený roku 1892, jakmile přijela a vstoupila. „Děda ho koupil od movitého rady. Našel si totiž v okolí slečnu, mou babičku, chtěl se oženit a zřídit elektrozávod,“ uvádí Magda. Stalo se! V domě ve svahu prarodiče bydleli, měli elektroobchod, výrobu i sklady. Nástup nového režimu po únoru 1948 její děda, podnikatel František Vačkář, nikdy nepřijal. O firmu i obchod přišel a do domu mu byli dosazeni nájemníci. 

Krytá pavlač jako skrytý klenot

Klenotem je krytá pavlač. Ta dům jako pochozí zdobila už od počátku, jenže byla oddělena od pokojů a bez vytápění. Po přestavbě rozšířila obytný prostor a dostala zateplení. Obytným pokojům v patře přivádí světlo, které zvýrazňuje i původní dřevěnou podlahu. „Snažila jsem se vše držet ve stylu a duchu, který pamatuju jako malá. V interiéru i exteriéru. Spoustu starých věcí jsem snesla z půdy a do původního stavu dávala nejen je, ale i omítku a nátěry, plus maličkosti,“ ukazuje Magda Wichsová na zámky dveří, dlažbu a staré věšáky. Co se na dům nalepilo v 60. letech, odstranila. A pokračuje. 

S duší kolébky

„To místo mě nabíjí a inspiruje. Připravuji se tu na skoro bilanční CD a zářijový koncert v Dejvickém divadle v Praze,“ dodává Zlatka, jíž Magda líčí, že se nyní zaměří na zahradu. Je pro divokou, kde bude japonský altánek a malé dědovo muzeum. Zatím si dámy dělají na zahradě u ohně venkovní obyvák s křesly, „babiččinou“ stojací lampou a vínem. „Mám teď malebný kout. Ale pamatuju štěkot psů a křik bachařů, kteří v 50. letech hlídali politické vězně, když stavěli za dráty zdejší sídliště. To je druhá tvář místa,“ posteskne si Magda. Dnes je dům oběma místem radosti a klidu, a protože dobré se má vracet, na začátek roku 2023 chystá Zlatka v příbramském divadle koncert k nové desce. 

Zajímavosti:  

• Kuchyň jako základ, kde se vaří, peče, diskutuje u stolu i oknem zvenku, pak se ochutnává, pije... Zkrátka pohoda! 
• Salon v patře je nejoblíbenější místností Zlatky i Magdalény. V létě, v zimě... Dominují mu stará kamna a lustry z prodejny majitelčiných prarodičů. 
• Směrem od zahrady skýtá objekt majitelům a návštěvám intimnější prostor i klidné zázemí. Tady je cítit styl Provence, stejně jako prvorepublikové Příbrami. 
• Stoleté vinné keře a meruňka sem patří jako zelená na dveřích, rámech špaletových oken a lavičce. Dům vyzařuje pohodu. Pro Magdinu rodinu je místem radostného setkávání. I cizím se odsud nechce pryč.